Zatím nejdokonalejší detailní přehled shruba 50 jeskyní v jižní části Moravského krasu vytvořili bratři Himmelové a publikovali poprvé v roce 1967. Velmi doporučuji mírně aktualizované vydání z roku 2012 - k zakoupení (snad ještě) zde: speleo.cz/e-shop
Pro nadšence a první bližší seznámení s jižním Krasem zde uvádím níže alespoň tu starou verzi, a ti opravdoví velcí nadšenci, se už nějak k novější a přesnější verzi, která již uvádí 65 jeskyní, určitě někde dostanou...
Úvod
Souvislý povrch devonských vápenců Moravského krasu, táhnoucí se od Sloupu a Holštejna přes Jedovnice a Křtiny k jihu, končí jižní částí na katastrech obcí Březiny, Ochoze, Mokré a Hostěnic. Řeka Svitava, protékající na západ od Moravského krasu v údolí proraženém brněnskou granodioritovou vyvřelinou, tvoří erozní základnu pro své levostranné přítoky z oblasti Moravského krasu a západní nekrasové části Drahanské vysočiny. Sem přitékají toky odvodňující Moravský kras a dělící jej dnes na tři větší samostatné hydrografické celky. Od severu k jihu je to nejprve řeka Punkva, odtékající ze severní části Moravského krasu. Střední částí protéká příčně od východu k západu ke Svitavě Křtinský potok s přítokem jedovnických vod. Také v oblasti jižní části Moravského krasu ještě před zkrasověním oblasti protékaly, podle názoru některých autorů, vody od východu k západu Z Drahanské vysočiny přes Ochoz, Řícmanice a Bílovice do Svitavy. Dnes odtékají vody z jižní části Moravského krasu potokem Říčkou k jihu. Povodí Říčky zahrnuje jen 12,8 km2 krasového území dle rozvodí na povrchu terénu (viz celková mapa jižní části Moravského krasu), zatím co povrch celého území Moravského krasu má rozlohu téměř 100 km2. (Ve verzi 2012 upřesněno a rozšířeno).
Tři potoky protékající jižní částí Moravského krasu vytvořily zde mezi obcemi Březina, Ochoz, Mokrá a Hostěnice romantické přírodní scenerie s krasovými jevy. Hlavním tokem této oblasti je potok Říčka, pramenící u hájovny Říčky západně od Račic. Po opuštění mělké rekreační nádrže pod Hádkem vtéká Říčka do hlubokého krasového Hádeckého údolí. Při vstupu na krasové území u hájovny Hádek mění tento potok své jméno a je v dalším průběhu krasem nazýván potokem Hádeckým. V těchto místech má Hádecký potok po celý rok ještě dosti vody.
Čtyřicet metrů po opuštěni aluviálních luk pod Hádkem a po vtoku potoka do lesa je v levém břehu zajímavý krasový jev — Hádecká estavela, druhá estavela Moravského krasu. Estavela je místo, ležící nízko nad hladinou povrchových vod i vod podzemních, jímž se za zvýšených stavů vody obě hladiny navzájem vyrovnávají. Estavela tedy slouží jednou jako vývěr vod z podzemí, podruhé jako ponor vod povrchových. Estavely jsou vzácně se vyskytujícími krasovými jevy. V době vyššího vodního stavu na krasových tocích této oblasti vytékají Hádeckou estavelou vody ponorného Hostěnického potoka. Ty zde protékají za normálu v podzemí v úzkých trativodech.
Jen tehdy‚ je-li v povrchovém toku Hádeckého potoka vlivem větších srážek v povodí nebo vlivem vypouštění nádrže pod Hádkem více vody než v podzemních trativodech, ztrácejí se estavelou jeho vody do podzemí. V místě Hádecké estavely začínají tedy první ztráty Hádeckého potoka. O 200 m níže po proudu leží vlevo od potoka první stálé a největší Hádecké propadání. S hukotem se zde přes balvany ztrácejí povrchové vody do podzemních trativodů, ležících o 7 m hlouběji. V době letního sucha končí většina vod v těchto místech. Někdy zastihneme poslední pramínek vody ještě o něco níže po proudu. Mezi jeskyněmi Švédův stůl a Liščí díra je v řečišti více menších ponorů, kde se voda jako přes síto cedí do podzemí. Také v celém dalším úseku toku Hádeckého potoka až pod jeskyni Pekárnu vody ubývá. Za vyššího vodního stavu však protéká potok celým svým povrchovým řečištěm od vstupu na krasové území po vývěr Říčky v délce 2,7 km.
Od Hostěnic přitéká na vápence jižní časti Moravského krasu potok Hostěnický. Byl to kdysi větší tok, jenž dal vznik největším jeskyním této části krasu. Dnes jej tvoří malý potůček, vznikající z několika pramenů na katastru obce Hostěnic. Potůček protéká poloslepým údolím, jaká vznikají na pokrajích krasových oblastí. Poloslepé údolí je zakončeno uzávěrovou stěnou, pod níž se vody propadají. Nad uzávěrovou stěnou bývají vidět zbytky přepadového žlebu z prvních fází vývoje tohoto údolí, který odváděl vodu jen když kapacita ponorů na dně údolí nestačila. V případě Hostěnického poloslepého údolí došlo po jeho vytvoření k zanesení štěrkovými nánosy, které téměř zakrývají uzávěrovou stěnu. Jen o 7m výše nad propadáním je předěl do horní části Kamen¬ného žlíbku, romantického krasového kaňonu se zbořisky balvanů po stranách, příkře spadajícího pod vchodem jeskyně Pekárny do Hádeckého údolí.
Hostěnické propadání má dnes dva ponory. První ponor ve směru přítoku stačí obvykle pohltit všechny vody, které zde přes balvany padají do podzemí do hloubky 37 m. Jícen a vertikální část ponoru jsou vyplněny balvanitou sutí. Také u druhého ponoru, který je o 40 m dále pod nevysokou uzávěrovou stěnou pod starým opuštěným lomem, není vidět zející jícen. Zatím co první ponor odvádí vody k Hádecké estavele, padají druhým ponorem vody Hostěnického potoka přímo do nejzazších dnes známých, ale pro vodu těžko přístupných partií Ochozské jeskyně a touto pak protékají k Hádeckému údolí. V době tání sněhů se nad ponory vytváří jezero kalných vod. Délka povrchového toku Hostěnického potoka je na krasovém území 0,9 km.
Třetím krasovým potokem v povodí Říčky je Ochozský potok - pravostranný přítok Hádeckého potoka, ústící do Hádeckého údolí naproti Pekárně. Ochozský potok nemá výrazných ponorů a téměř všechny vody dosáhnou Hádeckeho udolí, kde se ztrácejí v létě ve vyschlém řečišti Hádeckého potoka. Při silnějších deštích nebo po náhlém tání sněhu bývá Ochozský potok silně rozvodněn a zaplavuje dno Ochozského žlíbku.
Krasové území je vždy nejvýraznější svým vodním režimem. Propustnost vápenců způsobí, že v místech, kde má povrchový tok nevyrovnanou spádovou křivku, vznikají ponory a ztraty. Naopak tam, kde se už potok dostatečně zahloubil a případně opouští krasové území, vznikají vyvěračky, jako zakončení podzemní cirkulace vody vápencem. Takovým případem jsou též výtoky Říčky, ležící 350 m nad Horním mlýnem. Jsou to zakončení podzemních cest ponorných vod v jižní části Moravského krasu. Vyvěrají zde spojené vody všech tří potoků, které se během své cesty územím krasu ztratily do podzemí. Oba vývěry jsou puklinovitého charakteru, kde se podél mezivrstevních spár mezi skalními lavicemi a kolmými puklinami tlačí voda na povrch. Vývěry jsou dva, 150 m od sebe vzdálené.
Oba vývěry, ležící na úpatí botanické rezervace Lysé hory (kóta 429), jsou pravděpodobně jedinými možnými cestami, které by mohly přivést speleology na předpokládaná jezera pod Lysou horou. Dnes je údolí v těchto místech zaštěrkováno nad skalní dno a přirozená jeskynní chodba zakončující běh podzemních vod je pravděpodobně níže než je dnešní štěrkové dno údolí. Hádecké údolí v místě výtoku Říčky je úzké a má kaňonovitý charakter. V obou přes 100 m vysokých svazích jsou četné kolmé skalky s jeskynními otvory. Pod vývěry Říčky se údolí opět rozšiřuje a má širokou údolní nivu podobně, jak tomu bývá u vývěrových údolích (vakovitá údolí).
Od vývěru jsou spojené vody všech tři potoků zvány opět Říčkou, která jako bystrý pstruhový potok opouští krasovou oblast 1,5 km pod vývěry v okolí spodního (Bělkova) mlýna. Jeho spádová křivka se vyrovnává a Říčka vytváří boční erozí mezi Horním a Prostředním mlýnem překrásné meandry ve svých vlastních náplavách. Dále pak odtéká nekrasovým údolím k Líšni a k Šlapanicím. V dalším úseku se mění ve Zlatý potok, u Blučiny v Cézavu, aby u Židlochovic konečně spojila své vody s vodami Svratky.
Ochozský potok, o němž zde byla výše zmínka v souvislosti s jeho vodami jako jedněmi se zdrojnic ponorné Říčky, pramení v blízkosti obce Březina na nekrasovém území Drahanské vysočiny. V oblasti obce Březina je též nazýván potokem Březinským. V obci vtéká na území Moravského krasu. Po třech kilometrech toku opouští na katastru obce Ochoz Moravský kras, protéká Ochozí v délce 1,5 km, aby pod obcí opět vstoupil na krasové území. Protéká dále Ochozským žlíbkem a ve vzdálenosti 1,3 km vtéká v blízkosti jeskyně Pekárny do povrchového Hádeckého potoka.
Hydrologickou zvláštností jižní části Moravského krasu je minimálně dvojnásobné křižování toků. Podzemní vody Hostěnického potoka protékají masivem v levé stráni Hádeckého údolí, avšak vyvěrají ve vývěrech Říčky po pravé straně. Jiné vody, jejichž původ není dosud zcela znám, se objevuji v jeskyni Netopýrce 6 m pod úrovní přilehlého údolního dna. Tyto vody o malé, téměř konstantní kapacitě (cca 2 l/sec), podtékají Ochozský žlíbek s Ochozským potokem. Oba uvedené podzemní toky křižují povrchová řečiště. Trativody, kterými oba protékají, jsou neprůlezně úzké, takže jejich podzemní běh nelze zatím přímo sledovat. Ke křižování dochází v prostoru mezi jeskyní Ochozskou, Pekárnou a jeskyní Švédův stůl. Je to veliká kotlina v místě někdejšího soutoku všech tří potoků. Můžeme ji vidět ze skalního čela nad jeskyní Pekárnou nebo z mýtin ve svahu nad Ochozskou jeskyní.
Mimo ponorná údolí, kaňonovité žleby s jeskyněmi a vyvěračkou, najdeme v jižní části Moravského krasu také jiné povrchově krasové jevy, jako závrty a škrapy. Závrty jsou zde vyvinuty jako menší nálevkovité sníženiny v terénu, prozrazující průběh podzemních chodeb. Některé leží těsně vedle turistických cest. Nejhezčím je malý závrtek na pokraji lesa v Hádeckém údolí mezi vchodem do Ochozeké jeskyně a kolem tekoucím Hádeckým potokem. Má hloubku 2,5 m a souvisí s odtokovými trativody z Ochozské jeskyně. Vzácným případem je zaplavení tohoto závrtu vzedmutými vodami z trativodu. Poslední výrazné zaplavení celého závrtku bylo v březnu 1956.
Jiný závrtek asi stejných rozměrů je vpravo od cesty od Hostěnického propadání ke Kamennému žlíbku asi 70 m od propadání (viz celkový plán Ochozské jeskyně). Závrty najdeme také na původní parovině Moravského krasu, do níž přitékající vody vhloubily svá údolí, jak na katastru ochozském, mokerském tak i hostěnickém. Nesmíme je zde však zaměnit se starými jámami po povrchové těžbě vápence, kterých je zde všude dost. Několik závrtků leží v Hádeckém údolí mezi jeskyněmi Liščí díra a Netopýrka.
Srážkové vody stékající do podzemí po puklinách a polohách menší krasové vzdornosti rozhlodávají vápencový povrch a vytvářejí Škrapy. Jsou to menší odděleně skalky podobné rozhlodaným a různě perforovaným balvanům. Tyto obecné škrapy jsou dokladem povrchového zkrasovění. Jsou hojné ve stráni nad Ochozskou jeskyní, na Lysé hoře, nad Švédovým stolem nad Pekárnou a jinde.
Historie výzkumů a současné speleologické možnosti v povodí Říčky
Speleologické možnosti v užším slova smyslu, chápané jako fyziografický průzkum krasové oblasti a spočívající v prolongacích známých chodeb a jeskyní a nalézání jeskyní nových, nejsou v popisované oblasti tak bohaté, jako v severní části Moravského krasu kolem Macochy. To je jeden z důvodů, proč většina činných speleologů odcházela po začátcích na Říčkách do jiných částí krasu. Z tohoto důvodu se soustavným studiem této oblasti zabývalo jen několik osob.
Jako první ing. K. Feitl (opomeneme-li starší krasové badatele, z nichž byl nejvýznačnější dr. M. Kříž), jenž jako člen speleologické sekce VDT nashromáždil množství poznatků, ztělesněných v mapové dokumentaci. Jeho práce však zůstaly nepublikovány a mapový materiál rozebrán v chaotických dnech konce druhé světové války. Z úcty k tomuto krasovému badateli byly některé jeho plány použity jako podkladové pro plány jeskyň Malčiny, Netopýrky a Ochozské v této práci.
V poválečném období věnoval této oblasti pozornost po dobu pěti let dr. J. Dvořák, který jako člen Speleologického klubu v Brně z této oblasti publikoval převážně v klubovním časopise. V tu dobu se vystřídaly v jižní části Moravského krasu dva kolektivy: Ochozská skupina (1947-1948) a Hádecká skupina (1950-1954).
Od roku 1956 se touto oblastí soustavně zabývají oba autoři s pracovním kolektivem, který do roku 1965 pracoval jako kolektiv Speleologického klubu. Od roku 1966 jako Speleologický kroužek ZK ROH KSB.
V současné době (psáno 1967) pracuje v této oblasti mimo Speleologický kroužek ZK ROH KSB také amatérská skupina při Moravském museu, které je nyní od 1.1.1966 nájemcem Ochozské jeskyně. Na katastru obce Březiny mimo centrální část oblasti pracovala v letech 1949-1967 březinská skupina Speleologického klubu.
Ostatní práce prováděné v této Části Moravského krasu nesloužily vlastní speleologii. Byly to práce archeologické, jejíchž počátek byl již ve druhé půlce minulého století (Křiž, Kniee, Koudelka, Szombathy, Trampler, Wankel, Makowsky, Rzehak, Čížek, Absolon) a trvají dodnes (Archeologický ústav ČSAV). Více k historii této oblasti bude řečeno u popisu jednotlivých lokalit.
Jako jednu ze speleologických možností v povodí Říčky viděli autoři ve vodách protékajících jeskyněmi pod Lysou horou. Podle koloračního experimentu, provedeného zde autory, byl zjištěn v neznámých jeskyních pod Lysou horou průměrný příčný zavodněný profil 2 m2. Bude se jednat o jeskyně z velké části zatopené vodou podobně, jak tomu je mezi Macochou a Pustým žlebem. Otázkou zůstává místo vstupu do těchto jeskyní. V tomto roce (1967) se připravují Členové Speleologického kroužku ZK ROH Královopolské strojírny v Brně spolu s Moravským museem k mechanické otvírce výtoku Říčky I prostřelováním štoly nad vodní hladinou.
Dalším dosud nevyřešeným problémem zůstává existence pokračování jeskyně Pekárny a směru tohoto předpokládaného pokračování. K této otázce není jednotného názoru. Byly vysloveny domněnky, že jeskyně Pekárna byla vytvořena vodami padajícími do jeskyně komíny na konci (Kříž 1902), dále že jeskyně Pekárna představuje paleovýtok vod od Hostěnic (Prix 1947) a konečně, že Pekárna je zlomkem velké tunelovité jeskyně, která odváděla vody Hádeckého potoka do masivu a velkým obloukem opět ven do údolí Říčky v oblasti Prostředního mlýna bifurkací toku (chodeb). Autorem tohoto názoru je pravděpodobně ing. Feitl, na jeho mapách, zachycujících virgulační měření, je takováto situace zakreslena.
Také snaha o proniknutí na autory teoreticky nalezené řečiště mezi Hostěnickým propadáním a Hádeckou estavelou (Himmel 1964) nemusí být bezvýsledná. I když teoreticky zjištěný zavodněný příčný profil je téměř neprůlezně malý, nejsou přesto vyloučeny vyšší úseky vytvořené na vertikálních puklinách. Jako „nejsnažší“ se jeví proniknutí z chodby Syfonovité v Ochozeké jeskyni nebo z komínů pod Hostěnickým propadáním. Pokus o proniknutí do těchto neznámých prostor ze strany Hádecké estavely byl již učiněn autory v r.1958, skončil však bezúspěšně. Rozhodně se však bude jednat o chodbu malou bez krápníkové výzdoby.
Zajímavých speleologických problémů je v povodí Říčky více. Mnohé z nich se váži k současné hydrografii a budou publikovány se zjištěnými výsledky zvlášť. O speleologických možnostech jsou uváděny podrobnější kritické úvahy v části popisující jednotlivé lokality.
Přehled jeskyní
Jeskyněmi v jižní Části Moravského krasu se již v minulosti zabývala řada autorů. Většinou je však zajímaly jeskyně jako archeologické lokality. Autorům konce minulého a počátku tohoto století byly známy pouze jeskyně Liščí díra‚ Švédův stůl, Netopýrka, Ochozská jeskyně, Adlerova, Křížova, Pekárna, Hadí a Kůlnička, které uváděli pod různými nejednotnými názvy (viz u popisu jednotlivých lokalit). Takový zmatek v pojmenování těchto jeskyní snad nebyl v žádném jiném případě v Moravském krasu. Někteří autoři se pokoušeli o jednotnost číslováním, ale sami tuto snahu nedodržovali tím, že po několika letech provedli číslováni nové a jeskyním dali jiná čísla. Z uvedených jeskyní znal Kříž 10, Trampler 6‚ Wankel 3, Makowsky, Rzehak 3 atd. Další číslování provedl Čupík, jenž označil 6 jeskyní. Boček (1922) ve svém průvodci Moravským krasem uvádí z Říček 7 jeskyní. Hádecká skupina Speleologického klubu provedla první Číslování v poválečných letech. Bylo provedeno již podle zásad, dle kterých číslovali i ostatní autoři v Moravském krasu (Ryšavý 1955-1956, Burkhardt, Zedníček 1951-1955), tj. označení jeskyní krasového údolí ve směru spádu tohoto údolí. Hádecká skupina očíslovala v terénu jeskyně Hádeckého údolí a pokračujícího údolí Říčky a označila 25 jeskyní, aniž by bylo toto číslování publikováno.
Důkladnou a úplnou registrací jeskyní v povodí Říčky s mapovou dokumentací, popisem, lokalizací, nadmořskou výškou a se speleologickým zhodnocením zahájil jeden z autorů (J. Himmel) v roce 1959 očíslováním jeskyní v terénu červenou barvou na skálu v oblasti vchodu jeskyně. Tohoto číslování pak bylo používáno též pro exkurzní zprávy Speleologického klubu. Takto provedená registrace byla dokončena v r.1967, kdy byla čísla jeskyní, mnohdy již špatně čitelná, v terénu znovu vyznačena červenou barvou. Před každé číslo bylo navíc přidáno Ř jako signatura povodí Říček. Celkem bylo autory zaregistrováno 50 jeskyní v celém povodí Říčky. Předložená registrace jeskyní s dokumentací je provedena podle zásad používaných ostatními autory (Burkahrdt, Zedníček 1951-1956, Ryšavý 1955-1956). Číslovány jsou jeskyně ve směru spádu Hádeckého údolí (současně oba svahy), počínajíc od jeho horního konce pod Hádkem. Za jeskyně jsou považovány dutiny ve vápenci o minimální velikosti délky těla dospělého člověka. Vchody téže jeskyně jsou označeny pořadovým číslem jeskyně s přiřazením malých písmen a, b, c... Pokud byly v průběhu let registrace (1959-1967) nalezeny jeskyně nové, obdržely pořadové číslo nejbližší jeskyně téže stráně ležící ve směru proti spádu údolí s přiřazením velkého písmene (např. Ř-26A).
Jeskyně v údolí ústících do centrálního Hádeckého údolí, obdržely pokud jim spodní erozní bází byl Hádecký potok průběžné číslo jako jeskyně ve vlastním Hádeckém údolí. Jeskyně kolem Březiny, ležící na horním toku Ochozského (Březinského) potoka, jímž bylo většinou spodní erozní niveau dáno tímto tokem, dostaly čísla odvozená od jeskyně Ř-16 Na rozměrkách, která již jako první z nich (chápáno ve směru proti proudu Ochozského potoka), nepodléhala erozní základně dané Hádeckým potokem, přiřazením římských čísel k tomuto číslu podle pořadí ve směru spádu toku. Pořadové číslo 16 v povodí Říčky je určeno tedy pro jeskyně ležící na horním toku Ochozského potoka, jenž ústí do centrálního Hádeckého údolí naproti jeskyni č. Ř-15. V číslování bylo též dbáno zásady, aby geneticky spolu související jeskyně měly blízká čísla. V praxi se to projevilo v pořadí číslování jeskyní Malčiny, Švédova stolu, Paleoponoru a Netopýrky. Jeskyně Ř-7 označovaná pracovním názvem Paleoponor leží sice dnes již v Ochozském žlíbku, ale geneticky patří k uvedenému jeskynímu hřbetu, vystupujícího ze dna velké kotliny, jež vznikl při soutoku Hádeckého a Ochozského potoka. Poměrně mladý vystupující hřbet s uvedenými jeskyněmi oddělil později oba toky od sebe, tak že dnešní soutok je až na jeho konci.
Uvedený systém registrace, který autoři považují za nejpřirozenější, dovolil provést jednotnou registraci jeskyní celého povodí ponorné Říčky, přičemž osnovou je registrace jeskyní centrálního Hádeckého údolí jako erozní základny oblasti.
Jeskyně byly měřeny pásmem a geologickým kompasem s pomocí polygonové nitě. Rozměry jeskyně byly měřeny od každého metru polygonu. Současně s půdorysem byl na místě kreslen detailní plán dna, podélný profil a příčné řezy. Plány byly pořizovány v měřítku u většiny jeskyň 1:50‚ jen u některých větších muselo být zvoleno měřítko měně podrobné (1 : 100). Nezmenšované originály jsou uloženy u autorů.
Nadmořská výška jeskyň byla měřena přesným barometrem zapůjčeným katedrou geodesie VUT v Brně. Podkladem byly body státní nivelace. Každé měření bylo provedeno několikrát a netrvalo déle jak 1,5 hod. Pokud byl při kontrole rozdílu výšek výchozího bodu státní nivelace po ukončení jednoho měření zjištěn rozdíl více jak 2,5 m nebylo toto měření bráno v úvahu. Ke stanovení výšky měřených lokalit pak byla při menším rozdílu vzata korekce vzhledem k časovému úseku mezi jednotlivými měřeními. Pro měření bylo využíváno období stálého barometrického tlaku. Použitá metoda dovolila přesnost měření do ±0,5 m.
Přehled jeskyní v povodí Říčky - Moravský kras
| číslo | název | m.n.m. | rel. výška | katastr | typ | délka | osídlení |
| Ř-1 | Pod lipou | 381,7 | 51 | Ochoz | ko | 11 | |
| Ř-1A | Nad jedničkou | 392,1 | 61 | Ochoz | ko | 5 | + |
| Ř-1B | Ve Skalce | 427,2 | - | Ochoz | ko | 6 | |
| Ř-1A | Nad jedničkou | 392,1 | 61 | Ochoz | ko | 5 | + |
| Ř-1B | Ve Skalce | 427,2 | - | Ochoz | ko | 6 | - |
| Ř-2 | Archeologů | 384,8 | 54 | Ochoz | ko | 6 | ? |
| Ř-2A | Branka | 361,0 | 30 | Ochoz | t | 1,9 | - |
| Ř-3 | Májová | 387,1 | 56 | Ochoz | mr | 4,5 | - |
| Ř-4 | Liščí díra | 335,4 | 12 | Ochoz | e | 21,5 | + |
| Ř-5a | Malčina | 329,0 | 6 | Ochoz | e | 180 | - |
| Ř-5b | Malčina (j.vchod) | 328,8 | 6 | Ochoz | - | - | |
| Ř-6a | Švédův stůl | 333,8 | 11 | Ochoz | e | 30 | + |
| Ř-6b | Švédův stůl (okno) | 338,8 | 16 | Ochoz | - | - | |
| Ř-7 | Paleoponor | 325,1 | 0,5 | Ochoz | e | 7,5 | - |
| Ř-8 | Netopýrka | 329,2 | 7 | Ochoz | e | 120 | - |
| Ř-9a | Ochozská jeskyně | 325,2 | 3 | Ochoz | e | 1750 | - |
| Ř-9b | Och. j. (pův. vchod) | 327,0 | 5 | Ochoz | - | - | |
| Ř-9c | Och. j. (neprůlezné) | 334,0 | 12 | Ochoz | - | - | |
| Ř-9d | Och. j. (horní vchod) | 376,0 | - | Ochoz | - | - | |
| Ř-10 | Jezevčí | 378,0 | 57 | Ochoz | e | 51 | - |
| Ř-11a | Adlerova | 372,0 | 51 | Ochoz | e | 55 | + |
| Ř-11b | Adlerova | 372,0 | 51 | Ochoz | - | - | - |
| Ř-12 | Křížova | 350,5 | 29 | Ochoz | e | 37 | + |
| Ř-13 | Cepova díra | 344,5 | 24 | Ochoz | e | 6 | - |
| Ř-14 | Hadí | 346,7 | 26 | Mokrá | ko | 7,5 | + |
| Ř-15 | Pekárna | 360,0 | 40 | Mokrá | e | 64 | + |
| Ř-16-I | Knechtův lom | 442,5 | - | Březina | ? | 9,5 | - |
| Ř-16-II | U studánek | 442,8 | - | Březina | e | 20 | - |
| Ř-16-III | - | - | - | Březina | ko | 5,5 | - |
| Ř-16-IV | - | - | - | Březina | t-mr | 2,2 | - |
| Ř-16-V | Malý lesík | 422,5 | - | Březina | e | 101,5 | - |
| Ř-16-VI | Na Technice | 436,3 | - | Ochoz | ko | 18 | - |
| Ř-16-VII | Na Rozměrkách | 417,2 | - | Ochoz | ko | 21 | - |
| Ř-16-VIII | - | - | - | Ochoz | ko | 2 | - |
| Ř-17 | Horní v Och. žlebu | 398,5 | 59 | Ochoz | ko | 10 | - |
| Ř-18 | - | 375,3 | 55 | Mokrá | mr | 3,5 | - |
| Ř-19 | - | 328,0 | 11 | Mokrá | ko? | 6 | - |
| Ř-20 | Nad Kůlničkou | 369,2 | 56 | Mokrá | ko | 8,5 | - |
| Ř-21 | Kůlnička | 363,7 | 51 | Mokrá | ko (?) | 25 | ? |
| Ř-21A | - | 377,0 | 64 | Mokrá | ko-mr | 3 | - |
| Ř-22 | Trampů | 385,0 | 74 | Mokrá | ko | 8,5 | - |
| Ř-23 | - | 386,3 | 75 | Mokrá | ko (?) | 11 | - |
| Ř-24 | Slezákova díra | 394,0 | 83 | Mokrá | ko | 21 | - |
| Ř-25 | - | 394,0 | 83 | Mokrá | ko | 2,7 | - |
| Ř-26 | - | 407,7 | 98 | Mokrá | ko | 9,5 | - |
| Ř-26A | - | 376,5 | 66 | Mokrá | ko | 3,2 | - |
| Ř-27 | Tulácká | 407,2 | 97 | Mokrá | t | 3 | - |
| Ř-28 | - | 397,0 | 87 | Mokrá | t-mr | 3,5 | - |
| Ř-29 | Nad smrkama | 360,0 | 52 | Ochoz | ko | 4 | - |
| Ř-30 | Výtok Říčky | 308,2 | 0 | Ochoz | t | 4,5 | - |
| Ř-31 | Nová Desentérka | 393,5 | 85 | Ochoz | ko | 5,5 | - |
| Ř-32 | Hynšova Desentérka | 388,5 | 80 | Ochoz | ko | 11,5 | - |
| Ř-33 | Naproti výtoku | 311,5 | 3 | Mokrá | mr | 4,5 | - |
| Ř-34 | Škrapová | 422,4 | 122 | Mokrá | ko | 8 | - |
| Ř-35 | - | 412,7 | 113 | Mokrá | ko | 3,5 | - |
| Ř-36 | Pod křížem | 410,8 | 111 | Mokrá | ko | 2,5 | - |
| Ř-37 | Abri | 389,0 | 80 | Mokrá | ? | 6 | - |
| Ř-38 | - | 370,3 | 62 | Mokrá | t | 6,5 | - |
Vysvětlivky:
e - erozní, říční
ko - korozní, svahová
kr - vzniklá mrazovým větráním
t - tektonická
? - neurčitý typ jeskyně
Oba autoři děkují za pomoc a spolupráci při terénním mapování svým kolegům, amatérským speleologům Speleo1ogického kroužku ZK ROH KSB. Jejich jména jsou u každého jeskynního plánu vyznačena. Zvláštní dík patří Luďkovi Drábovi, který pomáhal s technickým provedením plánů v tuži a Milanu Ježovi, který provedl popisy všech plánů.
Autoři si rozdělili práci na této publikaci tak, že kapitolu „Popis jeskyní“ a přehled literatury vypracovali společně, ostatní kapitoly zpracoval J.Himmel. Popis jeskyní provedl P.Himmel u jeskyní č. Ř-1A, 2, 3, 5, 6, 7, 13, 17, 18, 19, 21, 23, 26, 33, 34, 36, 16-II, 16-III, 16-VII, 16-VIII, tedy u 20. jeskyní. Popis ostatních 30. jeskyní provedl J. Himmel.
Popis jeskyní
Jeskyně čís. Ř-1 Pod lipou
Jeskyně Pod lipou, zvaná též pracovním názvem Jednička, se nachází ve skalní stěně levého svahu Hádeckého údolí, asi 12 m pod vyhlídkovým místem do údolí. Lze se sem dostat stezkou vedoucí od hráze rekreační nádrže pod Hádkem nahoru na Hostěnickou náhorní planinu. V místě, kde stezka vychází z údolí na planinu, je třeba odbočit vpravo podél okraje údolí k několik desítek metrů vzdálenému vyhlídkovému místu, které je z lesa patrné jako světlina na pokraji lesa. Několik kroků zpět (při pohledu do údolí při pravém okraji skal) lze sestoupit do úrovně jeskyně, která zde leží v místě rostoucí velké lípy.
Nadmořská výška vchodu jeskyně je 381,7 m. Relativní výška nad údolím je 51 m. Vchod je korosivně modelován v oblé tvary. Jeho šířka je 1,3 m, výška 1,5 m. Před vchodem je ve skalní stěně malé plateau, které ve vzdálenosti 3 m od vchodu přechází ve skalní stěnu silněji porostlou vegetací.
Chodba za vchodem je 1 m vysoká a zachovává přibližně severní směr. Obě stěny mírně meandrují a ve vzdálenosti 4 m od vchodu uhýbají obě na sv. Výška v těchto místech obnáší jen 0,75 m. Ve vzdálenosti 5 m od vchodu odbočuje vlevo směrem na sz chodbička, která po jednom metru přechází v síňku se stěnami korozí vypuklými, takže největší šířka je zde 1 m, výška 1,3 m, délka síňky je (měřeno od vstupní chodby) 2 m. Ještě 1,5 m vede neprůlezné pokračování s hlinitým dnem. Vstupní chodbička pokračuje 1 m za tuto odbočku a prudce se stáčí vlevo do směru rovnoběžného s odbočkou. Končí také neprůleznou chodbičkou stále se zužující.
Jeskyně Ř-1 má celkovou délku chodeb 11 m. Před¬stavuje typ svahové jeskyně, přičemž byla modelována korozí. V zimní době lze zde najít množství přezimujících komárů, pavouků aj. bezobratlých živočichů. Její popis i plán nebyl zatím publikován a jeskyně sama zůstávala starším pracovníkům pravděpodobně neznáma. Pokusy o prolongace zde činěny nebyly a zdá se, že by byly málo nadějné.
Jeskyně čís. Ř-1A Nad jedničkou
Jeskyně se nalézá ve skalní stěně přímo nad jeskynní Ř- 1 o 10 m výš a 10 m vpravo, 2,5 m pod náhorní planinou. Sestoupit k ní lze po šikmé skalní římse vlevo od již zmíněného vyhlídkového místa.
Vchod leží v nadmořské výšce 392 m, v relativní výšce 61 m nad dnem údolí. Jeskyně je 5 m dlouhá, připomínající spíše skalní abri, ubíhající vpravo do nitra masivu. Za vchodem 4 m širokým a 0,5 m vysokým pokračuje jeskyně 3 m směrem jižním, kde je přepažena skalním pilířem za nímž jeskyně končí. Vpravo u konce je náznak chodbičky zapadající pod hliněné nánosy.
Ve skalní stěně 2 m od vchodu směrem jjz se nachází malý otvor, který je dalším zahliněným vchodem jeskyně. Skalní římsa před jeskyní je 2,5 m široká. Dno jeskyně je vyplněno tmavými humusovými hlinami. Jeskyně Ř-1A vznikala převážně korozí na horizontální puklině. Pro další speleologické práce je bezvýznamná. V literatuře dosud ne¬byla uvedena.
Jeskyně čís. Ř-1B Ve Skalce
Jako jedna z mála nachází se tato jeskyně na pokraji povodí Říčky, mimo oblast centrálního Hádeckého údolí. Je situována v sv svahu stejnojmenného vrchu, v bočním pravostranném žlíbku, který ústí do údolíčka s lesní cestou (vozovou), vedoucí od hájovny Hádek k hájovně Nové Dvory. Z této cesty se k jeskyni odbočuje asi po 1 km od Hádku v místě, kde cestu po prvé křižuje potok tekoucí údolíčkem. Vozová cesta v těchto místech zatáčí vpravo a stává se strmější. Loučky po levé straně končí. Jeskyně leží od místa křižování potoka a vozové cesty 177 kroků daleko při úpatí asi 4 m vysokých skalek v bočním svahu suchého žlíbku, jímž vede menší lesní cesta používaná v r. 1966 pro přibližování dřeva. Vchod do jeskyně Ve Skalce leží při nadm, výšce 427 m, 19m vysoko nad potokem v místě křižování s hlavní vozovou cestou. Šířka vchodu je 1 m, výška 0,3 m. Hlinité dno s řídkou drobnou sutí před vchodem i ve vchodu klesá o 1,7 m. Před vchodem jsou narovnané kameny z uvolňovacích prací. Jeskyně vede směrem 305° celkem 6 m daleko. Ukončením je stále se zužující puklina se sutí ve stropě. Nad tímto místem je na povrchu terénu o 1‚8 m výše 0,8 m hluboká vkleslina. V těchto místech tedy vychází jeskyně zasutěným komínkem opět na povrch. Jeskyně se zdá být v půdorysu široká (až 3,5 m), jedná se však o rozšířené mezivrstevní spáry ukloněné ve sklonu 20°. Průlezná část jeskyně je 1 m široká. Před ukončením jeskyně vystupují ze dna mechanicky očištěné skalní hřbety. Nejvyšší výška jeskyně je 1 m. Strop od vchodu je téměř vodorovný.
Jedná se spíš o jeskyni korozního původu, vzniklou na mezivrstevních spárách, které jsou na konci jeskyně protnuty vertikální puklinou rozšířenou a opět ucpanou sutí, než o jeskyni ponorového typu nedaleko se ztrácejících občasných vod, jak se mylně(??) domnívá Slezák (1962).
Jeskyně byla objevena Slezákem v r. l951 a objev jím publikován v r. 1962. Její popis a plán publikován dosud nebyl. O pokusnou otvírku se v r. 1962-1963 pokusila skupina Speleologického klubu v Brně, pod odborným dohledem prom. geol. L. Slezáka. Díky těmto pracem byla jeskyně vyčištěna a uvolněna.
Od jeskyně Ř-1B směrem 330° ve vzdálenosti 50 m je za lesní cestou uzávěr ponoru občasných vod. Ponor sám je 3 m hluboký a 4 m široký a ústí do něj zahloubené řečiště na způsob malého meandrujícího údolíčka.
Tato potoční deprese je pozorovatelná na vzdálenost asi 50 m před ponor, kde se stává stále mělčí. Zde na pokraji lesa končí. Les v těchto místech vytváří roh zemědělsky obdělávané plochy, ze které zřejmě na jaře odtékají vody do zmíněného ponoru. Další odtok těchto vod v podzemí není znám. K povrchovému odtoku dále žlíbkem nedochází, ale je zřejmé, že žlíbek s jeskyní Ve Skalce má svůj původ v činnosti těchto vod. Celková scenerie tedy připomíná malé slepé údolí.
Jeskyně čís. Ř-2 Archeologů
Jeskyně se nachází v levém svahu Hádeckého údolí asi 40 m níže po proudu od jeskyně Ř-1 Pod lipou, na úpatí 11 m vysoké kolmé skalní stěny pod náhorní planinou.
Vchod má nadmořskou výšku 385 m, při relativní výšce 54 m nad údolním dnem. Za vchodem 5 m širokým a 1,75 m vysokým pokračuje jeskyně 6 m směrem jižním. Levou část jeskyně tvoří nízká neprůlezná mezivrstevní spára, vysoká průměrně 0,2 m, pravá část jeskyně je vyšší (až 1,2 m) a průlezná do vzdálenosti 6 m, kde je jeskyně ukončena skalními stěnami.
Vpravo jsou na stěně i stropu zvětralé náteky krápníkové hmoty. Dno jeskyně je pokryto ve vchodu tmavými hlínami se sutí, hlouběji bez sutě. Strop je tvořen vodorovnými skalními lavicemi. Ve vchodu i před vchodem je vyhloubena v suti sonda průměrně 1,5 m široká a 1 m hluboká, která značně změnila původní ráz jeskyně. V jeskyni pracoval v r. 1958 Archeologický ústav ČSAV v Brně (dr. Klíma), který jeskyni po archeologické stránce vykořistil. (??)
Vlevo od vchodu se ve vzdálenosti 3,5 m nalézá skal¬ní kapsa 2 m hluboká a 1,5 m široká se skalním dnem, náležící geneticky k jeskyni. Jeskyně je korozního původu založena na horizontální puklině. Ze speleologického hlediska je bezvýznamná. V literatuře neuvedena.
Jeskyně čís. Ř-2A Branka
Jeskyně Branka leží nad úrovní Hádeckého potoka ve výšce 30 m v levé údolní stráni pod jeskyní Archeologů. Nadmořská výška vchodu je 361 m. Jedná se o jeskyni tektonickou, vzniklou zapříčením balvanité sutě mezi tektonicky rozestoupenými skalami, takže vznikla průchodní jeskyně.
Délka skalního rozestupu je 5 m, z toho na jeskyni s balvanitým stropem připadá 1,9 m. Výška jeskyně pod balvanitým stropem je 2,2 m. Směr tektonické pukliny je zsz. Jako jeskyně nebyla uváděna.
Jeskyně čís. Ř-3 Májová
Jdeme-li cestou od nádrže pod Hádkem po proudu Hádeckého potoka narazíme ve vzdálenosti 125 m po vejití do lesa na levé straně cesty na málo znatelný lesní průsek. Ve výši 56 m nade dnem údolí, se nachází asi o 25 m zpět od průseku při nadmořské výšce 381 m vchod do jeskyně Májové.
Za vchodem 1,2 m širokým a 1,75 m vysokým pokračuje jeskyně do vzdálenosti 4,5 m, kde je ukončena komínkem 4,5 m vysokým. Ve vzdálenosti 2 m od vchodu je levá stěna chodby, která se zde zvyšuje na 2,5 m, prolomena oknem na povrch, takže celá jeskyně je osvětlena denním světlem.
Jeskyně byla nalezena jedním z autorů v r.1957, kdy také dostala vyklizením sutě, sahající až ke stropu, svou dnešní podobu. Název byl odvozen podle měsíce, kdy se zde nejvíce pracovalo. V roce 1959 byla prokopávána za vchodem vpravo ubíhající chodbička 2,5 m dlouhá, na jejímž konci byly nalezeny dvě kosti diluviálního nosorožce.
Jeskyně vznikla převážně korosí a působením mrazu. Ze speleologického hlediska (podle Himmelů) je bezvýznamná. V literatuře dosud uvedena nebyla.
Jeskyně čís. Ř-4 Liščí díra
Nalézá se v levé údolní stráni Hádeckého potoka ve vzdálenosti 250 m před Ochozskou jeskyní, přibližně naproti jeskyně Malčiny. Nadmořská výška vchodu je 335 m, výška nad údolím 12 m. Skalka po levé straně od vchodu přechází v úrovni jeskyně v abri, uvolněné pracemi Archeologického ústavu ČSAV v Brně. Těmito pracemi byl rovněž uvolněn dnešní vchod, takže do jeskyně již není třeba lézti původním vchodem, který byl vlastně jen perforací ve skalní kulise.
Vchod je nyní 2 m široký a pod klenbou 3 m vysoký. Ve vzdálenosti 3 m se nachází perforovaná kulisa, pod níž je 70 cm vysoká prokopaná chodbička. Hned za kulisou je malý komínek 2,5 m vysoký. Chodba dál se úží na 1 m a snižuje na pouhých 0,3 m. Chodbička se pak mírně točí vlevo, klesá a v místě syfonku opět zatáčí do původního směru. Ve vzdálenosti 10 m od vchodu je opět komínek 2 m vysoký, 0,25 m široký. Dál se chodba rozšiřuje až na 3 m a zvyšuje na 0,90 m. Dno jeskyně bylo od vchodu až sem hlinité. Zde ve vzdálenosti 13 m od vchodu je po levé straně skládka větších kamenů, po pravé straně se chodbička níží a strop se svými kulisami dotýká dna. V dalším úseku se chodba opět zužuje a snižuje v prokopávaném profilu na 0,3-0,4 m. Ve vzdálenosti 18,5 m od vchodu je po pravé straně vodou opracovaná puklina, která směřuje šikmo vzad. Chodbička pokračuje ještě 3 m, kde ve vzdáleností 21,5 m od vchodu končí v hlíně a suti. Také strop je zde tvořen od matečně skály se odlupujícími skalními balvany.
Jeskyně Liščí díra zachovává v celém průběhu jz směr. Jedná se pravděpodobně o průtokovou jeskyni Hádeckého potoka. (??) Dnešní konec jeskyně se nachází již jen nepatrně od svahu, kam by bylo možné jeskyni propojit. Dokazují to také kořeny na konci jeskyně. Ve speleologických kruzích, tradované domněnky, že by snad Liščí díra mohla být protilehlým bodem Zkamenělé řeky v Ochozské jeskyni, se nejeví pravděpodobné. (??) I když dnes průchodné rozměry jeskyně jsou nepatrné, jedná se o větší jeskyni. Šachta kopaná pod vchodem Křížem (1902) zachytila skalní dno v hloubce 5,5m. Jeskyně Liščí díra byla známa i starším krasovým badatelům. Její plán nebyl dosud publikován.
Jeskyně čís. Ř-5 Malčina
Jeskyně je situována v pravé údolní stráni Hádeckého údolí naproti jeskyně č. Ř-4 Liščí díry, poněkud níže po proudu, 50 m (vchod 5a) až 16 m (vchod 5b) před jeskyní Ř-6 Švédův stůl. Přístup do jeskyně se dvěma vchody, z nichž severnější, tj. vzdálenější od Švédova stolu, vchod 5a leží 6 m nad dnem Hádeckého údolí mezi skalkami ve stráni. Tento vchod bývá jediným otevřeným vchodem jeskyně. Druhý vchod, 5b - jižní, je tvořen puklinou 2,5 m hlubokou a leží v téže výši. Tento vchod bývá většinou uzavřen naházenou sutí a balvany.
Vchodem 5a necelý 1 m širokým a necelý 1 m vysokým se dostaneme chodbičkou jen 1 m dlouhou do Kamenitého dómu, z něhož pokračuje chodba v přímém směru dál. Vpravo severovýchodním směrem pokračuje dómovitá prostora s dnem klesajícím přes balvany do Blátivého dómu. Tyto dvě prostory jsou svými 30 m délky, 10-15 m šířky a 15 m výšky největší prostorou jeskyně Malčiny a jednou z největších podzemních prostor jižní části Moravského krasu. Napříč Blátivým dómem se táhne hluboké korýtko uprostřed s ponorem, ve kterém se ztrácívá voda vzácně vyvěrající zpod severní stěny dómu. Pravděpodobně se jedná o vodu vniklou do podzemí v některém ponoru Hádeckého potoka. Dno dómu tvoři blátivé náplavy s kalužinami vody.
Směrem j jde z Blátivého dómu Hlavní chodba horizontálního průběhu s bahnitým dnem 60 m dlouhá. Chodba je zpočátku velmi nízká směrem od Blátivého dómu dozadu se zvyšuje. Ve vzdálenosti 25 m se spojuje s chodbou vycházející z Kamenitého dómu (5) - viz plán jeskyně Malčiny. Tato chodba má od Kamenitého dómu klesající charakter a vytváří 5 m před připojením k Hlavní chodbě zajímavý útvar zvaný Jícen děla (4), který je charakteristickým příkladem tlakové eroze v jeskyních, kde vody protékaly dříve plným profilem chodby a vytvářely tunelovitý profil jeskyně. Je tvořen dvěma chodbičkami nad sebou, oddělenými překrásně erodovaným skalním žebrem dlouhým asi 2,5 m. Horní chodbička je hladce vymletá, kruhovitého tvaru o průměru 60 cm a připomíná dělovou hlaveň.
Od spojení (5) dosahuje Hlavní chodba větší výšky, přerušované několika sníženinami. Prochází napříč skalním ostrohem k Ochozskému žlíbku a je ukončena úzkou puklinou. Před ukončením chodby odbočují směrem v a z nízké široké trativody ucpané náplavou. Z Hlavní chodby odbočuje ve vzdálenosti 30 m od Blátivého dómu vlevo směrem v (6) široká, ale velmi nízká chodba, která ústí do Poradního dómu. Tato prostora je průměrně jen 1 m až 1,5 m vysoká se dnem klesajícím do mělkého korýtka, které ústí do ucpaného trativodu směrem pod Švédův stůl. Podél pravé, západní stěny Poradního dómu pokračuje druhý trativod směřující pod Švédův stůl v délce 7 m. Za korýtkem se dno opět zvedá a dóm přechází v úžinu, za kterou se nachází kamenitý Jižní dóm, ležící již těsně pod povrchem a ústící puklinovitým vchodem 5b na povrch. V prostorách u vchodu 5b pracovali jeskyňáři Hádecké skupiny Speleologického klubu, kteří se pokoušeli v r. 1949 o proniknutí pod Švédův stůl. Jeskyně svojí délkou chodeb 180 m patří k největším v jižní části Moravského krasu. V minulosti měla krásnou krápníkovou výzdobu, jejíž pozůstatky nalezneme dnes hlavně v Blátivém dómu a Hlavní chodbě, kde tvoří malé krápníkové vodopády, náteky, brčka a menší stalaktity. Jeskyně je typickou ponorovou jeskyní, která v minulostí odváděla povrchové vody Hádeckého potoka. Ještě dnes protéká pod touto jeskyní ponorný tok, možná tentýž, který se o několik desítek metrů dále obje¬vuje v jeskyni Netopýří. O jejím dnešním spojení s aktivním tokem svědčí i potůček, občas tekoucí v Blátivém dómu.
Jeskyni objevili v r. 1909 G. Nouackh, L. Keller a K. Kubásek. Nazvána byla po sestře Kubáska (Skutil 1944). Podrobněji popsána byla po prvé Dvořákem (1950), podrobně zmapována Feitlem v r.1929 v měřítku 1:500. Kromě uvedených prací Hádecké skupiny v jeskyni soustavně pracováno nebylo.
Jeskyně čís. Ř-6 Švédův stůl
Jeskyně leží na pravé straně Hádeckého údolí v místě největšího zúžení a snížení skalního hřebenu mezi Hádeckým údolím a Ochozským žlíbkem asi 200 m před Ochozskou jeskyní. Vchod 4 m široký a 3,75 m vysoký má nadmořskou výšku 334 m a relativní výšku 11 m nad dnem Hádeckého údolí. Název jeskyně byl odvozen od velké hladké skalní plotny nad vchodem. Strop jeskyně je jen 2 až 3 m pod povrchem a v minulosti přečníval mnohem dále do Hádeckého údolí. Celková délka chodeb jeskyně je 30 m. Jeskyně tvoří od vchodu směrem jižním dómovitou prostoru, která se zužuje v chodbu, proraženou na povrch ve vzdálenosti 14 m od vchodu oknem ve stropě, tvořícím zející závrt. U okna na povrch pokračuje původním směrem vlevo chodba 8,5 m dlouhá. Hned za vchodem se nachází vlevo síňka, proražená na levé straně na povrch oknem, tvořícím tak druhý vchod jeskyně. Vpravo přechází v puklinovitou chodbu 4,5 m dlouhou. Dno jeskyně je pokryto hlinitými sedimenty a sutí, v zadní chodbě pouze hlinitými sedimenty.
Jeskyně byla vytvořena jednak povrchovými vodami, přicházejícími sem komíny, jednak vodami Hádeckého potoka, který se v jeskyni pravděpodobně propadal do nižších poloh.
Jeskyně byla poprvé uvedena v literatuře F. Koudelkou v r. 1883. Původní vchod byl mnohem menší, jen asi 1 m vysoký a 3 m široký. Výzkumné práce započal v roce 1886-7 Kříž.
Po něm jeskyni prokopávali F. Černý v r. 1904, K. Kubásek roku 1905, K. Schirmeisen r. 1928, Archeologický ústav ČSAV v Brně (B. Klíma) v r. 1953-55, J. Dvořák r.1957 a J. Vaňura r. 1962 a 1964. Během těchto výkopů vydala jeskyně četný paleontologický materiál a stala se bohatým nalezištěm subrecentní a fosilní zvířeny. Teprve však práce Kubáska učinily jeskyni známou. Kubásek nalezl zde v místě pod prolomeným stropem v r. 1905 mandibulu neandertálského člověka, známou po celém světě jako ochozská čelist. O jejím stáří vznikl dlouhý spor, který byl s konečnou platností ukončen v roce 1964, kdy Vaňura nalezl v zadní 8,5 m dlouhé chodbičce za prolomeným stropem, dříve neprokopávané, dva fragmenty lebky Homo neanderthaleneis (část ko¬sti spánkové a temenní) a jeho dcera v náplavě dříve vyvezené před jeskyni dolní 3. stoličku pravé strany rovněž z neandertálského člověka.
Z ostatních výzkumů poslední doby nutno uvést výzkum Archeologického ústavu ČSAV v Brně, vedený Dr. B. Klímou v letech 1953-55, který prokázal v této jeskyni osídlení člověkem počínaje starším mousterienem a umožnil podrobné stratigrafické členění původních sedimentů. Těmito pracemi a výkopy Vaňury dostala jeskyně nynější podobu.
Jeskyni ve svých pracech uvádějí také Makowsky a Rzehak v letech 1888 a 1903, Trampler a všichni badatelé pozdější, zabývající se touto částí Moravského krasu. Méně podrobný plán publikoval Klíma (1961) a Vaňura (1965).
Jeskyně čís. Ř-7 Paleoponor
Jeskyně se nachází na úpatí levého svahu Ochozského žlíbku 130 m před rozcestím pod Pekárnou. Vchod leží pod skalkou jen 0,5 m nad Ochozským potokem, při nadmořské výšce 325 m. Za vchodem 0,5 m vysokým a 1,3 m širokým pokračuje nízká, průměrně 0,5 m vysoká chodbička, jejíž dno je tvořeno hlinitými sedimenty. Jeskyně se dvakrát lomí a ve vzdálenosti 7,5 m od vchodu je ukončena hlinitou ucpávkou.
V jeskyni pracovala pod vedením jednoho z autorů v roce 1956 skupina Speleologického klubu v Brně. V literatuře jeskyně dosud uvedena nebyla. Jeskyně je nejasné geneze. Je pravděpodobné, že se jedná o korozní jeskyni.
Jeskyně čís. Ř-8 Netopýrka
Netopýrka leží v pravé stráni Hádeckého údolí téměř naproti známé jeskyni Ochozské. Její vchod je v nadmořské výšce 329,2 m (nivelovaný čtyřhranný bod zasazený ve skalce před vchodem) tj. 7 m nad úrovní Hádeckého potoka.
Vchod do jeskyně Netopýrky je v místě klenby 4 m široký a 2,8 m vysoký. Hned za vchodem je po levé stěně při stropu prolomené okno k povrchu. 4 m od vchodu se dno svažuje vpravo do první prostory jeskyně Netopýrky. Dno je balvanité, místy i hlinité. Levá (jv) stěna je ukloněna šikmo do jeskyně. Ve výši 3 m je v ní malý, ale průlezný otvor s 5 m hlubokým stupněm, vedoucí k systému chodbiček spodního patra jeskyně s podzemním potůčkem. O dva metry dál podél levé stěny a o 1 m výše je otvor, jenž vede ke dvěma jiným chodbičkám, směřujícím ke komínku, který se nachází v jižní stěně Kruhové síňky při cestě k podzemnímu potůčku.
Jedna z chodbiček je strmější a kratší (5 m dlouhá), druhá z ní odbočuje po jednom metru vpravo (k jihu), ale opět se po 1,5 m otáčí vlevo do směru s první, více méně rovnoběžného. V místě vstupu k těmto dvěma chodbičkám se nachází nad hlavní prostorou jeskyně při levé stěně komín, jenž ve výši 10 m nad dnem hlavní prostory končí. Komín je vytvořen na puklině směru 225°. Nad hlavní prostorou jsou ve stropě skalní okna a mosty (viz příčný profil A-A‘).
Hlavní prostora Netopýrky, představující horní patro, pokračuje dál ve směru jz. Dno opět klesá do většího dómu s velkými balvany. Po levé straně je ve vzdálenosti 17 m od vchodu ústí chodbičky, které představuje hlavní a nejpohodlnější přístup ke spodnímu patru jeskyně.
Pravou stěnu této největší prostory Netopýrky, jenž je při jeskynním dně 4,5 m široká a v komíncích nad levou stěnou 10,5 m vysoká (viz příčný profil B-B‘), tvoři pod úhlem 32° k sz ukloněné skalní lavice. Pod těmito lavicemi v balvanitém dnu jsou dvě uvolněné sklesliny, naznačující, že pod stropními lavicemi je jeskyně značně vyplněna sutí.
Z těchto prostor po pravé straně je nejmenší ta, která leží přibližně naproti hlavnímu přístupu ke spodnímu patru. Má půdorysný rozměr 2,7 x 2 m. Jedná se ovšem o prostoru uměle uvolněnou vybíráním sutě. Druhá skleslina je kolmá (hluboká 0,6 m) a vede ihned k rozdvojení chodbiček.
Směrem sz vede nízká plazivka, jež se po 2,5 m poněkud zvedá a stáčí k jz. Po dalších 3 m ústí 0,7 m vysokým stupněm do prostory směru sj. Délka této síňky je 7 m šířka 3,5 m, výška průměrně 1 m. Levou stěnu tvoří čela do síně zapadajících lavic, vlastní strop je skalní, vodou opracovaný.
Směrem jz od vstupní sklesliny vede podél stěny hlavní prostory 1,5 m dlouhá nízká chodbička, ústící 1 m hlubokým stupněm do síně 3,8 m dlouhé, 2,2 m široké s balvanitým dnem a třemi otvory do níže ležícího pokračování.
Prostředním otvorem se lze spustit o 1,5 m níž do Kozlovy síně. Byla tak nazvána členy Hádecké skupiny Speleologického klubu v Brně v r. 1949, kdy skupina tyto popisované prostory uvolňovala. Člen skupiny Kozel při pokusu proniknout úzkým otvorem dolů visel v neprůlezném místě 2 hod. hlavou dolů, než se podařilo vedoucímu skupiny, J. Dvořákovi, uvolnit další otvor a pod zapříčeného kolegu sestoupit. Společně pak otvor rozšířili natolik, že postižený mohl otvorem proklouznout.
Dostali se tak poprvé do síně vedoucí jv směrem, tedy pod hlavní prostoru Netopýrky (viz řez B-B‘). Tato Kozlova síň má rozměry 5 x 4,5 m. Průměrná výška je 1-1,5 m. Dno se na levé straně (sv) zvedá, strop rovněž. Celá Kozlova síň leží pod hlavní prostorou Netopýrky, kde mezi jejím dnem a stropem síně je jen balvanitá zátka 1-1,5 metrů silná.
Hlavní prostora Netopýrky je pak ve vzdálenosti 30 m od vchodu přerušena 3 m vysokým stupněm po levě straně. Nad ním vede pokračující chodba. Po dalších pěti metrech má prolomené dno do téže úrovně jako před stupněm. Tímto směrem (jz) bude hlavní pokračování horního patra Netopýrky.
Jak bylo uvedeno, je ve vzdálenosti 17 m od vchodu ústí chodbičky ke spodnímu patru. Chodbička se zpočátku mírně stáčí vlevo a ve vzdáleností 8 m se děli. Vlevo z ní vede odbočka ke komínku, ústícímu zpět do hlavní prostory Netopýrky ve vzdálenosti 12 m od vchodu. Vpravo se chodbička esovitě točí a po 2 m ústi opět směrem vpravo do již dříve jmenované Kruhové síňky. Před vyústěním pokračuje v původním směru slepá odbočka 4 m daleko směrem k povrchu.
Kruhová síňka je 3 m dlouhá, 2 m široká a 3 m vysoká. Po její pravé stěně ústi komín 6 m vysoký, vedoucí ke třem chodbičkám, z nichž dvě byly popsány již při popisu horního patra Netopýrky. Třetí je jen 3,5 m dlouhá a ústi do vyklenutého stropu vstupní chodbičky ke spodnímu patru ve vzdáleností 5,5 m od hlavní prostory jeskyně.
Ke spodnímu patru vede ze dna Kruhové síňky jedna chodbička 4,5 m dlouhá a v úrovni ústí vstupní chodbičky na protější stěně Kruhové síňky je otvor druhé chodbičky ke spodnímu patru, která se s první u kolmého trativodu spojuje. Tato druhá chodbička je přístupnější. Je 6 m dlouhá, klesající. Asi v polovině z ní odbočuje chodbička 4 m dlouhá s rovně uloženými hlinami.
V místě, kde se obě sestupné chodbičky z Kruhové síňky scházejí, přechází jeskyně jen v poměrně málo dimenzovaný sestupný trativod. Při jeho ústí je vytvořen skalní pilíř a most. Oknem za skalním pilířem lze sestoupit o 2 m níž, kde trativod přechází ve vodorovný úsek 3 m dlouhý. Na počátku tohoto vodorovného úseku jsou úzké spáry k vodě. Rovná plazivka ústí do prostůrky 2 m dlouhé, 1,8 m vysoké a 0,8 m široké s tekoucí vodou na dně. Potůček sem přitéká od sv z nehlubokého syfonku a odtéká k jv alespoň 2,5 m hlubokým syfonem. Obě chodbičky, vedoucí vodu spodním patrem Netopýrky, jsou tak málo dimenzované, že je nemyslitelné jimi proniknout bez rozšíření.
Na problematický původ vod, objevujících se ve spodním patře Netopýrky poukázal Ryšavý (1949), jenž připravil pro Speleologický klub plán barvícího experimentu, jímž by se prokázalo, o které vody se jedná. Pokud je autorům známo, tento barvící experiment podle Ryšavého nebyl realizován. Řešením původu vod v Netopýrce se později zabýval v rámci hydrografických studií této krasové oblasti jeden z autorů (J. Himmel), který prokázal koloračním experimentem hydrografické spojení jeskyně Netopýrky s jeskyní Ochozskou. Podle dosud nepublikovaných výsledků hydrografického výzkumu nalezl J. Himmel přímé spojení spodního patra jeskyně Netopýrky se spodním trativodem vlevo za vchodem Ochozské jeskyně, když zde obarvené vody se objevily ve spodním patře Netopýrky. Protože však v Netopýrce protéká voda i za toho nejnižšího vodního stavu, kdy Ochozská jeskyně je naprosto bez vody, musí být hlavní zdroj vod někde jinde. Uvedeným barvícím pokusem bylo prokázáno, že do Netopýrky přitéká voda nikoliv jednotného původu. Dimenze uvedeného trativodu v Ochozské jeskyni i v přítokovém syfonu v Netopýrce neopravňují k domněnce, že by na přívodním trativodu k Netopýrce, do něhož trativod od Ochozské jeskyně ústi, byly prostory alespoň průlezných rozměrů. Z tohoto hlediska se jeví bezvýznamná snaha speleologického kroužku při Moravském muzeu postupovat ve směru odtoku vod z partií Ochozské jeskyně v oblasti vchodu. Autoři sami se rovněž bezvýsledně pokusili o odstřel splávku v přítokovém syfonu v Netopýrce. Postup směrem po vodě z Netopýrky by se mohl snad uskutečnit zahliněným trativodem nad odtokovým syfonem, avšak otázka umístění nakopaného materiálu a málo optimistický předpoklad o dimenzích odtokových chodeb od této práce zrazují.
Netopýrku tedy tvoří staré horní patro, jež je spojeno spodním patrem s recentním tokem. Pro svou polohu ve skalním ostrohu, v němž směrem proti proudu se nacházejí další jeskyně, nepřichází Netopýrka v úvahu jako pracoviště pro objevení většího pokračování. Spodní patro Netopýrky, spojené s horním komíny a chodbičkami, však skýtá začínajícím jeskyňářům dobré a pěkné lezení. Speleology však bude tato jeskyně jistě vyhledávána pro orientační a lezecké exkurse.
Jeskyně Netopýrka je známa již od nepaměti. Její popis podal KMŽ (1902) a Ryšavý (1949), který uveřejnil i její jednoduchý plán. Netopýrka je známa pod řadou jiných názvů. Kříž ji r.1867 nazýval Svaté schody, Wankel r. 1871 až 1882 Vlčí jeskyně, stejně ji nazývali Makowsky a Rzehak r. 1888 a v r. 1903 ji pak označili názvem Netopýří jeskyně. Podle Skutila (1944) byla Netopýrka zvána lidově též Jestřábí jeskyně. Celková délka chodeb jeskyně je 120 m. 55 m připadá na chodbičky, komíny a trativody spodního patra a spojek.
Jeskyně čís. Ř-9 Ochozská jeskyně
Jeskyně má tři vchody a jeden dosud neprolezený. Dnešní vchod v nadm. výšce 325,2 m opatřený dvěma mřížovými branami (9a) byl probourán uměle na pokyn hraběte Ditrichsteina r. 1940. Od něj 3 m vlevo a výš se nachází dnes důkladně zazděný původní objevitelský vchod (9b) . O 28 m dál jv podél skalního čela o 9 m výš při nadm. výšce 334,0 m leží 4,5 m dlouhá jeskyňka (9c), představující další vchod do Ochozské jeskyně. Pro neprůleznost prostor nebylo zatím spojení s Hadicí jeskyně Ochozské docíleno.
Posledním vchodem do Ochozské jeskyně je horní vchod do Labyrintu, nacházející se několik metrů od cesty mezi Kamenným žlíbkem a Hostěnickým propadáním při nadm. výšce 379,6 m. Vchod byl uměle uvolněn v suti a hlíně v jedné ze zasypaných, k povrchu stoupajících, chodeb Labyrintu po roce 1922, kdy byl Labyrint objeven odčerpáním Německého syfonu na konci Staré Ochozské jeskyně. Ústí vchodu bylo vybetonováno a opatřeno odemykatelnou brankou (dnes je branka přivařena).
Za dnešním vchodem do Ochozské jeskyně, který představuje občasný výtok povodňových vod z Ochozské jeskyně (před prostřílením dnešních dimenzí zde byl pravděpodobně občasný puklinový pramen), pokračuje do nitra jeskyně chodba, zvaná pro svůj klikatý charakter Hadice. Úsek Hadice, protékaný povodňovou vodou, je dlouhý 155 m (mimo to je zde několik suchých spojovacích chodeb, využitých většinou zpřístupněním). V prvním ohbí chodby vpravo 7 m od vchodu se nachází po levé straně klesající trativod 5 m dlouhý. Nad ním ve výšce 1,8 m je ústí horního trativodu, z nějž po dvou metrech odbočuje vlevo k povrchu malá chodbička, vedoucí k objevitelskému vchodu. Vlastní horní trativod pokračuje ve stejné výši 14 m dál, pak klesá do syfonu, kde ve vzdálenosti 20,5 m od Hadice končil. Roku 1948 byl tento syfonek členy Speleologického klubu prokopán a nalezeno další pokračování. Dnes je tento trativod znám do vzdálenosti 35 m. Těsně před koncem se dělí. Vlevo vede neprůlezné klesající pokračování, jež se spojuje s pokračováním po pravé straně.
Po pravé straně se lze spustit do úzké puklinovité části trativodu asi o 1,5 m níže a 2 m vpřed, kde je rozšíření, ve kterém je možno se otočit. Tímto rozšířením končí průlezné partie trativodu. Zleva shora ústí levá odbočka, ze spodu přitékají vody malým štěrkovým řečištěm, které směřuje vpravo do profilu 20x15 cm (směrem ssz). Jsou to vody, které zde v podzemí tečou přibližně opačným směrem než vody povrchového Hádeckého potoka a ústí pak v dalším průběhu do trativodu, přivádějícího vodu do Netopýrky. Hadice je geologicky mladší chodba než následující další prostory Ochozské jeskyně. Proto v ní nalezneme bohatství erozních i korozních tvarů. Ve vzdálenosti 90 m od vchodu se nachází ve skalním dně podzemním tokem vyhloubený marmit, o několik metrů dál jsou zase zajímavé inverzní škrapy visící ze stropu. Hadice je v průměru 2 m široká, místy dosti nízká, že je třeba se sehnout, místy opět po puklinách vysoká několik metrů. Partie blíže vchodu bývají v několika místech zatápěny povodňovými vodami až ke stropu, jak to ukazují vodní čáry na stěnách.
Ve vzdálenosti 115 m od vchodu se v ohbí chodby pod skalním prahem částečně ztrácejí povodňové vody směrem jz do Líšeňského trativodu, jenž se prozrazuje vhloubením sedimentů dna. Ta část Hadice, jíž vede cesta pro návštěvníky, ústí po 160 m do Hlavních dómů. Hlavní dómy jsou vlastně mohutnou chodbou 250 m dlouhou, místy až 30 m širokou a 15-20 m vysokou, vyplněnou při dřívější akumulační činností Hostěnických vod až téměř ke stropu štěrky, písky, jíly a jeskynními hlinami. Při oživení eroze a zařezávání řečiště do vlastních jeskynních náplavů meandroval podzemní potok od jedné stěny ke druhé a tím jakoby rozčlenil původní chodbu. Hlavní dómy jsou jednou z největších jeskynních chodeb Moravského krasu.
Původní odtok z této prostory před dobou akumulace byl uskutečňován směrem jjz, kam ústí příčná puklina, podle níž při stropu kopaná sonda pokračuje několik metrů daleko. Tímto směrem zbývá ke skalnímu čelu, táhnoucímu se vpravo od vchodu do Ochozské jeskyně, 50 m. Je pravděpodobné, že tam bude svahovými sutěmi a hlínami přikryté vyústění původní chodby, kterou mohli do Ochozské jeskyně pronikat jeskynní medvědi, jejíchž netransportované kosti jsou v jeskyni nalézány. Podle Dvořáka (1956) byla Nová Ochozská jeskyně vytvořena ve W1-2-W2. Toto stáří se týká pochopitelně i Hlavních dómů. Pro následné W2-W2-3 připisuje Dvořák (1956) období akumulace. Původní vyústění Hlavních dómů na povrch se již z nánosů neuvolnilo. Ve vzdálenosti 125 m od Hadice ústí do Hlavních dómů od sv větší chodba se stoupajícím hlinitým dnem, pokrytým sintrovými hrázkami Zkamenělé řeky. Tento útvar byl vytvořen vodami, které do chodby prosakují ve vzdálenosti 30 m od jejího ústí. Dřívější přítok byl poněkud silnější, neboť voda zde pod jeskynním stropem odnášela náplavu a vytvářela stropní korýtko. Další úsek chodby je v celém profilu zahliněn, jen prokopávaná chodbička se zde vine ještě 40 m daleko.
Chodba Zkamenělé řeky je zatím nejasné geneze. Pro posouzení oprávněnosti domněnky o spojitosti s jeskyní Liščí dírou by muselo být provedeno srovnávací studium složeni a uložení sedimentů na obou lokalitách. Toto spojení se však nezdá pravděpodobné. (??)
V Hlavních dómech se nachází na galeriích náplav staré provizorní zpřístupnění jeskyně. Jsou odtud nádherné pohledy na mohutnost prostor i krápníkovou výzdobu. Zde se však zmíníme jen o nejdůležitějších krápníkových útvarech.
V Hlavních dómech 40 m od vyústění chodby Zkamenělé řeky se nachází pří levé (východní) stěně v úrovní potoka trativod a 1 m nad ním ústí klesajícího dalšího trativodu. Tento trativod byl již dříve ing. Feitlem označen jako Medvědí trativod podle nálezu kostí jeskynního medvěda. Nověji v trativodu pracovala Speleologická skupina pro výzkum Říček Speleologického klubu pod vedením autorů. Tyto práce zde skončily počátkem roku 1966, kdy jeskyni obsadilo Moravské muzeum.
Několik metrů zpět leží v řečišti útvar odpočívajícího beránka, na druha straně na náplavě jsou pak útvary Říp a Kukuřice a pod nimi Medúza. Z krápníkových útvarů v dalším průběhu Hlavních dómů jsou největší Plíce, Cyril a Metoděj, Kužel, v místě vyústění Nové Ochozské jeskyně Hradisko a o pár metrů zpět ze stropu visící krápníková záclona, jež dosahovala dříve délky 10 m. Zde ve vzdálenosti 250 m délky (410 m od vchodu) Hlavní dómy končí a chodba se dělí. Směrem východním pokračuje Nová Ochozská jeskyně, směrem jižním Stará Ochozská jeskyně a směrem jz od Hradiska prokopávaná asi 20 m dlouhá chodba, představující pravděpodobně jedno z vyústění Labyrintu.
Nová Ochozská jeskyně odvádí povodňové vody Hostěnického potoka. Je dlouhá 550 m a vede téměř pod Hostěnické propádání II. Do vzdáleností 115 m byla známa již od doby objevu Ochozské jeskyně. Teprve r. 1900 se podařilo geologovi Procházkovi, posluchači Pohlovi a učiteli v Mokré, Muzikářovi, proniknout velmi nízkou částí chodby do dalšího pokračování na vzdálenost 206 m. Jejich další postup zastavil syfon, který se v tomtéž roce a později pokoušel překonat Dr. M. Kříž. Snížil řečiště pod syfonem, aby voda klesla a po prkně a pak ve vodě se dostal ještě 11 m daleko. Zbytek tohoto syfonu, jenž byl podle Dr. M. Kříže nazván, se mu překonat nepodařilo. Dnes se dá v rybářských holinkách bez namočení překonat nízký Křížův syfon (dnes vlastně už jen polosyfon) i za stavu, kdy jeskyní protéká voda.
Další pokračování chodby, 80 m dlouhé, objevil r. 1910 Nouackh. Skončil u syfonu, jenž leží v ohbí chodby, kam zleva spadají šikmo uložené vápencové lavice. Tento syfon se silnou vrstvou bahna nikdy úplně nevyschne. Jen po dlouhotrvajícím suchu, kdy všechna přitékající voda do Hostěnických ponorů stačí po dlouhou dobu odtékat neznámými trativody, poklesne voda v syfonu natolik, že se vynoří strop. Od toho okamžiku je umožněna výměna vzduchu a hladina již rychleji klesá, takže většinou do 14 dnů je možné proniknout dál. Tento Nouackhův syfon je na začátku 0,75 m vysoký. Rovné stropy se dál poněkud snižují a dno stoupá, takže místy je chodba jen tak vysoká, že lze stěží prolézt. V poněkud vyšší části na příčné puklině je vidět záplavová čára. Také v dalším úseku jeskyně je zřetelně vidět na visících stalaktitech, kam až sahá voda v době záplav. Tento další úsek chodby za Nouackhovým syfonem byl objeven v r. 1921.
Nová Ochozská jeskyně je v průměru 3-4 m široká a 3 m vysoká. Má zachovalou a překrásnou krápníkovou výzdobu, takže se právem řadí k nejkrásnějším jeskyním Moravského krasu. K nejzajímavějším útvarům patří Lustr, ve vzdálenosti 145 m od začátku Nové Ochozské. Několik metrů za ním visí z malého komínku po levé straně rezonující záclonky. O 60 m dál visí se stropu praménkový stalaktit Hrozen. Při levé stěně je ústí trativodu a nad ním se nachází zahliněné ústí tří chodbiček. Za Hroznem je obzvláště čistá, mléčně bílá, krápníková výzdoba stropu, po levé straně jsou pak záclonky jako choboty mamutů a šikmo naproti sintrová deska s drobnými hrázkami s malým stalagmitem Svícnem. O několik metrů dál splývá v ohbí chodby z levé strany krápníkový útvar zvaný Postýlka. Na protější stěně je krápníkové seskupení stalagmitů a stalaktitů zvané Divadélko. V dalším úseku chodby je na jeskynním dně množství zřícených balvanů se stropu, jenž je zde porušen několika komíny. Ty jsou však úzké a končí.
Z výklenku po pravé straně chodby v dalším úseku splývá kaskádovitě bohatá sintrová poleva. Ústí výklenku je zdobeno krápníky a záclonkami. Celému útvaru se říká Obří tlama. Drobné krápníčky, stalagmity i stalaktity, jsou na protější levé stěně. O 3 m dál splývá se stěnou stalaktitový Vodopád. Po 8 m se chodba úží. Z levé strany zasahuje do profilu chodby krápníkový Baldachýn, pod ním jsou zajímavé stalaktity se sférickou bází. Následující prostora je 3-4 m vysoká s okny a skalními mosty ve stropě. Po levé straně je zasintrovaný komínek s pěknou krápníkovou výzdobou.
Další partie Nové Ochozské jsou nižší a vedou k nízkému Křížovu polosyfonu. Za ním, ve vzdálenosti 365 m od vstupu do Nové Ochozské, se nachází po pravé straně v ohbí chodby větší prostora zvaná Zadní kaple se dvěma komíny ve stropě, 12 m vysokém. Dno v místě řečiště je tvořeno velkými balvany. Vypreparované zapadající skalní lavice po levě straně vytvářejí tenké, šikmo do chodby směřující útvary, z nichž nejvýznačnější se nazývá Ploutev.
V dalším úseku se nachází již dříve popsaný Nouackhův syfon. Prostory za ním jsou přístupné jen za dlouhotrvajících nízkých stavů vod. Všechny starší stopy jsou po povodních setřeny, takže návštěvník má dojem objevitele.
Konec Nové Ochozské jeskyně leží již těsně pod Hostěnickým propadáním II, kam chybí horizontálně 40 m a vertikálně 37 m. Několik metrů před koncem chodby vlevo odbočuje k severu úzká vysoká puklina, na jejímž konci se nachází první syfon chodby Syfonovité. Chodbička 1,2 m široká a průměrně 1 m vysoká s malým komínkem s krápníčky vede po 9 m ke 2. syfonu. Za ním je chodba 2 m široká a 1,5 m vysoká. Po 5 m klesá ke 3. syfonu, jenž je zatím koncovým bodem chodby. V prostoře před syfonem jsou na hřbetu stropu podpisy z r. 1932 a 1933, patřící členům Gruppe für Höhlenforschung im Verein Deutscher Turisten. Do těchto prostor se podařilo později opět proniknout členům Hádecké skupiny Speleologického klubu v Brně (v roce 1949 a 1950). Autoři navštěvovali tyto prostory od roku 1957 téměř každoročně. Nejpříhodnější k návštěvě těchto míst jsou měsíce konce léta a začátku bezdeštného podzimu (září, říjen) a pak zimní měsíce po dlouhotrvajících mrazech ještě před prvními oblevami (koncem února).
Začátkem r. 1965 přikročili autoři spolu se členy Speleologické skupiny pro výzkum Říček Speleologického klubu k odčerpání 3. syfonu chodby Syfonovité. Nejnižší místo syfonu leží po levé straně. Prostory jsou zde malé, takže se lze zde jen těžko obracet. Po odčerpání vody zůstalo na dně syfonu mokré bahno. Protože v těchto místech není výměna vzduchu, lze zde pracovat jen několik hodin. Prohloubení dna syfonu bylo ponecháno na příští den avšak dno se opět pokrylo vrstvou vody. Současně nastalo oteplení a na ležící sníh venku začalo pršet. V takové době bylo třeba tyto prostory neprodleně opustit. Ukázalo se však, že volné dimenze syfonu jsou 0,3 m Šířky a 0,1 m výšky. Množství odčerpané vody ukázalo na přibližnou délku syfonu 6 m.
Hydrografie těchto koncových partií Nové Ochozské jeskyně je velmi zajímavá. Dnes, když je zavodněn Hostěnický ponor I, tečou vody směrem do neznámého pokračování Syfonovité chodby, které je odvádí směrem k Hádecké estavele (Himmel 1964). Nestačí-li tento odtok, pak se vody zvedají do mírně stoupající chodby Syfonovité a na jejím počátku přepadají přes rozvodí do Nové Ochozské jeskyně. V případě, že se Hostěnické vody ztrácejí v ponoru II, tekou rovnou Novou Ochozskou. Proto je další výzkum těchto partií nadějný z hlediska možného postupu po odtékající vodě k Hádecké estavele.
V r. 1963 byla v denním tisku uvedena zpráva, uvádějící, že došlo k překonání 3. syfonu chodby Syfonovité Vl. Pípalem, jenž, jak zpráva uvádí, měl jednat pod vedením oddělení pro výzkum krasu Moravského muzea. Pípal měl proniknout do dalšího pokračování do vzdálenosti 100 m za syfonem. Autoři, kteří dobře znají celou situaci těchto míst, vyslovili o tom pochybnost a podnikli sem za několik dní exkursi. Zjistili, že stopy vedou ke 2. syfonu a u něj končí, takže „objeviteli“ se asi nepodařilo překonat ani tento, již dříve známý syfon. Charakter syfonu pak blíže objasnil čerpací pokus v r. 1965, který potvrdil domněnku o neprůleznosti. O nějakém podplavání, jak bylo ve zprávě uvedeno, nemůže být ani řeč. Autorům je dále známo, že zde téměř nedochází k pohybům sedimentů dna syfonů, takže nemůže být ani řeč o změně situace. Uvedenou zprávu o objevu (V. P. 1963) lze s největší pravděpodobností považovat za podvrh.
Směrem jjv od Hradiska pokračuje velká suchá chodba Staré Ochozské jeskyně. Po pravé straně jsou skalní stěny vyzdobeny krápníkovými polevami. Jeden útvar připomíná Trosky. Naproti splývá po stěně od stropu krápníkový vodopád s blýskajícími se velkými plochami suchých klencových krystalů. V ohbí chodby k východu stojí po pravé straně Smuteční vrba se sintrovým jezírkem pod ní, na druhé straně chodby útvar zvaný Křtitelnice. Chodba se po 15 m stáčí opět do původního směru, kde po 17 m přechází v tak zvaný Německý syfon. Syfon byl odčerpán r. 1922 a uvolnil vstup do Labyrintu.
Za syfonem vede pěkně erodovaná meandrující chodba s náznakem dvou jeskynních pater těsně nad sebou, takže horní chodba se do spodní několikráte propojuje. Po 40 m ústí chodba do síňky s několika odbočkami. Vpravo (sz) vede úzká 4 m dlouhá stoupající chodbička, zvaná Pochva. Vede do části Labyrintu s Horním vchodem do jeskyně. Směrem vlevo vede krátká prokopávaná chodbička. Vpřed pokračují dvě chodby. Jedna je v přímém pokračování příchodní chodby. Dno této chodby prudce stoupá o 5 m a posléze opět klesá do malého dómu. Sem ústí také druhá chodbička, která je jen úzká a meandrující, se záclonkou přepažující její profil.
Z dómku vybíhají směrem sv a jv krátké prokopávané chodbičky, z nichž jedna vede k síňce zdobené krápníčky, z nichž některé jsou excentrické. Na jz konci dómku je po pravé straně komín, který končí neprůlezně. Chodba vedoucí dál se dělí ke třem komínům, končícím v balvanitých závalech. Komíny samy jsou většinou uvolněné prostory v balvanitých zbořiscích. S určitým rizikem v nich lze vystoupit asi 20 m vysoko.
Nad Pochvou stoupá Labyrintem chodba Stupňovitá, ústící nad propastí Sedmičkou do chodby směru sv-jz. Tato chodba končí severovýchodním koncem v komíně. 10 m vysokém. Komín je zavalen balvanitým uzávěrem s prostůrkami vyzdobenými krápníčky. Směrem jv chodba klesá v podzemní řícený závrt 7 m hluboký. Vzniká tak propástka zvaná Sedmička. Z balvanitého dna vychází občas slabý průvan. Za Sedmičkou je širší prostora se stoupajícím dnem. Na jejím konci jsou po pravé straně stěny pod malými komínky erodovány vodou. Po levé straně pokračuje z počátku vysoká, ale jen 0,3 m široká meandrující chodba, přecházející v stoupající chodbu, která ústí do Balvanitého dómu.
Balvanitý dóm je prostora nacházející se již nehluboko pod povrchem, kam směřují zahliněné komíny ze západní stěny dómu. Dóm je 20 m dlouhý, 5 m široký a 5-6 m vysoký. Při jeho východní stěně je 3 x 2 m velký jícen propasti Pětadvacítky. Tato propast je tvořena příkře spadající Chodbou propasti a Vysokou síní, kam chodba 6 m vysokým kolmým stupněm spadá. Na protější straně Vysoké síně byl proveden výzkumnou skupinou autorů průzkum jevícího se komínu. Bylo shledáno, že se nejedná o komín, ale o zahliněný výklenek.
Dno Vysoké síně, tedy vlastně propasti Pětadvacítky, je balvanité. Balvany mají původ v Chodbě propasti, která je ve své střední a horní části tektonicky narušena a skalní materiál místy drží jen díky přitmelení sintrem.
Směrem sv vede z propasti o několik metrů výše položená úzká, 3 m vysoká chodbička, přecházející kolmým stupněm v propast, zvanou Desítka. Shora sem ústi dosud neslezený komín. Z Desítky pokračuje chodba směrem sv. Na náplavě v této chodbě jsou vytvořeny občas stékající vodou ze stěn jeskyně rýhy s hřebínky, podobnými žlábkovým škrapům. Chodba končí v Kluzkých síňkách. Zajímavý je směr chodby (viz plán labyrintu), který míří ke Staré Ochozské a Hlavním dómům. Před Kluzkými síňkami odbočuje vpravo (jv) úzká chodbička 5 m dlouhá. Na jejím začátku bylo skalní žebro, které znemožňovalo další postup. V roce 1958 bylo žebro odstřeleno a autoři vnikli do síňky 1 x 2 m velké se 4 m vysokým komínkem. Při sv stěně je klenba zahliněné chodby, kde mezi dnem a stropem je jen neprůlezný prostor. Další části chodby budou volné, neboť profilem vane průvan. Je otázka, zda chodba nepřechází do míst, kam pokleslo dno propasti Sedmičky v Labyrintu.(??)
Z Balvanitého dómu v labyrintu vede směrem jz chodba Záclonková, která je zajímavá právě svým směrem. Do Chodby se sestoupí škvírou při stěně Balvanitého domu mezi balvany přes velký skalní blok. Chodba byla objevena v r. 1950 Hádeckou skupinou a bylo v ní později pracováno Speleologickou skupinou pro výzkum Říček za vedení autorů. Konec chodby přechází v klesající průkop, v němž obě skalní stěny se sobě značně přibližují. V průkopu byly nalezeny hlinami přikryté polohy sintrů.
Z Balvanitého dómu pokračuje pod ukloněnými stropními lavicemi úzký průlez do Přední síně. V ní bývá každoročně zimní kolonie netopýrů, kteří visí v komínku ve stropě a na ukloněných stropních lavicích následující Chodby netopýrů, kterou jeskyně ústi na povrch druhým, tzv. Horním vchodem.
Labyrint Ochozské jeskyně představuje systém odtokových cest od nejstarších ponorů Hostěnických vod. Základní posouzení nadějnosti prací na jednotlivých místech Ochozské jeskyně bylo podáno současně se speleotopografickým popisem jeskyně. Autoři jsou toho mínění, že i když z jeskyně vede množství chodeb se zahliněnými konci, nezdá se být rentabilní je mechanicky otvírat. Větší objevy v Ochozské jeskyni lze již těžko očekávat.(???) Zajímavý by byl pouze postup směrem k Hádecké estavele.
Autory byl rovněž proveden v průběhu let 1956-1965 průzkum komínů, které téměř všechny byly slezeny. Několik komínů v labyrintu bylo již výše popsáno. Autoři prozkoumali rovněž téměř všechny komíny nad dnešním podzemním povodňovým řečištěm Hostěnického potoka v Ochozskě jeskyni. Ukázalo se, že naděje na případné nalezení horizontálních chodeb z těchto komínů jsou bezpředmětné. Pro stručnost v lokalizaci jsou tyto komíny očíslovány v plánu Ochozské jeskyně (viz plán).
Komín 1 nebyl prozkoumán. Mohl by být důležitý pro bližší poznání vertikálních partií Hostěnického propadání a snad i cesty propadajících se vod. Komín 2 byl slibný pro svůj směr rovnoběžný s chodbou Syfonovitou. Bylo však zjištěno, že končí. Komín 3 ústí vlastně jako dva komíny ve stropě Zadní kaple. Pomocí 12 m vysokého Žebře, který byl z klád skupinou vybudován, bylo dosaženo pravého ústí ve výši 10 m. O 6 m výš se oba komíny spojují a mezi nimi je náplavový hřeben. Dál pokračuje 0,5 m široká puklina, šikmo ukloněná, s mazlavým blátem pokrytým tenkou polevou sintru. Zdá se, že puklina neprůlezně končí, ani celkový charakter a změna tvaru komínu nedává tušit větší vertikální pokračování, ale taktický průzkum vlastní pukliny nebyl proveden.
Komín 4 končí neprůlezně hned nad stropem jeskyně. Ostatní, co zde ze dna jeskyně vypadá jako komíny, jsou jen výklenky a okna. Komín 5 je 19,5 m vysoký, v horní části dosti mokrý, s 13 m vysokým, překrásně bílým krápníkovým vodopádem po jedné jeho stěně. Vodopád není ze dna Nové Oohozské vůbec vidět. Komín 6, jehož ústí se pěkně rýsuje v klenbě Hlavních dómů, končí zalit sintrem po 1,5 m. Komín 7 přechází v horizontální málo dimenzované meandrující chodbičky. Je zde pravděpodobné spojení s jeskyní 9c. Celková délka chodeb Ochozskě jeskyně je 1.750 m.
Ochozská jeskyně byla objevena náhodně r. 1831 občanem z Ochoze (podle Wankela). Většinou byla jmenována i dnes užívaným názvem. Jen Wankel (1882) ji nazývá Bílá skála. (Zde verze 2012 již ukončuje text o Ochozské jeskyni, my ale pokračujme touto verzí starou.) Zajímavé je, že tento název je používán ještě dnes některými občany z Ochoze. O Ochozské jeskyni publikovalo více autorů. V Ochozské jeskyni pracovaly skupiny amatérů-speleologů. Od r. 1945 pracovali v jeskyni členové brněnského Speleologického klubu, kteří obětavě zajišťovali vchody do jeskyně před vnikáním nepovolaných návštěvníků. Jejich zásluhou nedošlo od r. 1945 k dalším devastacím krápníkové výzdoby. Od r. 1966 je nájemcem Ochozské jeskyně Moravské muzeum, které z jeskyně udělalo svou terénní expozici. Návštěvníci si mohou prohlédnout jeskyni specielně nezpřístupněnou. Je to konečné řešení, za kterým stáli oba autoři řadu let a v denním tisku se zasazovali o zpřístupnění a tím převzetí odpovědnosti za jeskyni profesionální složkou (institucí). Je však nepochopitelné odmítavé stanovisko Moravského muzea k další spolupráci s bývalými výzkumníky a opatrovateli krápníkové výzdoby této jeskyně.
Jeskyně čís. Ř-10 Jezevčí
Jeskyně leží mezi jeskyní Ochozskou a Adlerovou, 40 m od jeskyně Adlerovy a 57 m nad údolním dnem. Nadmořská výška vchodu je 378 m. Vchod leží 5-6 m pod okrajem planiny. Jeho šířka je dnes 2,4 m, výška 1,3 m. Původní velikost vchodu před započetím otvírkových prací byla značně menší. Před vchodem je přístupový průkop osypovou sutí 7,5 m dlouhý, 2 m hluboký. Průkop byl hlouben pracovní skupinou pod vedením autorů v r. 1962 a měl usnadnit transport materiálu z jeskyně v níž skupina pracovala již dříve. Pří hloubení průkopu byl jedním z autorů nalezen pazourkový odštěpek. Napravo od průkopu leží zřícené skalní lavice, jejichž uložení je patrné na skalním čele nad vchodem (sklon 20° k východu). Jeskyně sahala dříve hlouběji do údolí, ale málo mocné vápence nad ní (6 m) se ve vchodové partii zřítily a oddrobily podobně jako u jeskyně Pekárny. Konfigurace terénu, představující vhloubení stráně do masivu, a oddrobené skalní lavice vpravo od vchodu tomu nasvědčují.
Jedná se o větší jeskyni, jejíž stropní partie jsou místy odklizeny. Téměř všude tvoří ohraničení jeskyně hlinitá náplava nebo stropní kulisy. Jeskyně míří přímo do masivu zhruba jižním směrem. Níže uváděný popis je podle situace z března 1967.
Těsně za vchodem se výška průkopu snižuje na 0,5 ni. Zde se rozbíhají dvě kopané chodbičky, z nichž jedna míří podél západní (pravé) skalní stěny jeskyně 8 m daleko. Výška chodbičky je 0,5-0,6 m, šířka 1 m. Zatímco pravá stěna je skalní, levou stěnu tvoří humusovitý sediment, k němuž se přiklánějí stropní lavice, ukloněné vlevo. Zde jsou v sedimentech četné otvory k hlavnímu většímu průkopu, ležícímu o 2 m vlevo.
Dno hlavního průkopu od vchodu klesá, takže 2,5 m od vchodu je již o 2,5 m níž. Tento průkop byl ražen Speleologickým kroužkem ZK ROH KSB v r. 1956. Levá strana jeskyně je zde tvořena stropem stále blíže se přiklánějícím k hlinitým sedimentům dna. Mezi stropem a hlínou jsou místy rozšířeniny, ukazující na široký profil jeskyně. 4 m od vchodu byla náplava odstraněna z větší prostory, takže vznikla malá komůrka až 1,1 m vysoká. 6 m od vchodu se snižují ze stropu skalní kulisy. Ve vzdálenosti 13 m od vchodu narazil průkop na prostoru pod lokálně zvednutým stropem. 27. 11. 1966 se nám ukázala prostůrka, zdobená vpravo krápníkovou výzdobou a mající volné pokračování napravo i nalevo od průkopu. Celková délka volných prostor činila 20 m.
Průkop byl počátkem roku 1967 v těchto místech prohlouben, aby jeho dno nemělo stoupání, takže dnes je zde výška 1,4 m. Průkop sám byl veden dál v přímém směru 2 m, pak mírně vpravo 3 m.
Od místa, kde průkop narazil na volnou prostoru při stropě, vedou nyní vpravo i vlevo průlezné odbočky. Chodbička vpravo má po 2 m klesající odbočení směrem k dnešnímu konci jeskyně. V místě odbočení bývají často kalužiny nakapané vody z povrchů, kam chybí asi 6 m. Po pravě straně je stalagnát, ze stropu visí drobné krápníčky, které nám dosti vadily v úzké prostoře při prvním průzkumu. Po dalších 3 m přechází chodbička v kavernu o rozměrech 2 x 1,5 m a výšce 2 m. Z této kaverny vede západním směrem 1,5 m dlouhá nízká odbočka. Směrem jz odbočka pokračuje 1,3 m a naráží na chodbičku příčného směru. Vpravo (sz) ústí příčná chodbička do komínku stále se zužujícího, sahajícího až téměř pod povrch náhorní roviny. Vlevo příčná chodbička po 1,5 m končí. Doprava se zatáčí neprůlezné pokračovaní.
Chodbička nalezená od hlavního průkopu vlevo se ve vzdálenosti 2 m mírně stáčí vpravo a pokračuje ještě 8,5 m daleko. Je nízká, 0,7-1 m široká, s propadlými místy vpravo směrem k hlavnímu průkopu. Na konci je drobná krápníková výzdoba.
Jeskyně Jezevčí představuje vyústění větší jeskyně podobně jako jeskyně Adlerova a Křížova. Šířka jeskyně je značná, v celém profilu zaplněná sedimenty. Hloubka skalního dna není zatím známa. Na povrchu žlutých Jeskynních hlín ležela slabší vrstva černé humusní hlíny, která zasahovala do vzdálenosti 12 m od vchodu. Podle polohy jeskyně se jedná pravděpodobně O jeskyni výtokovou. Zajímavé je, že leží jen několik metrů pod náhorní rovinou, téměř v téže nadmořské výšce jako horní vchod do Ochozské jeskyně.
Jeskyně Jezevčí bude mít asi tutéž genetickou souvislost s paleovodami Hostěnického potoka jako jeskyně Adlerova, Křížova, respektive Pekárna.
Nejzazší bod jeskyně je od vchodu vzdálen 23,5 m, součet všech přirozených chodbiček a průkopů pod jeskynním stropem činí 51 m. Úroveň jeskynních hlin sahá těsně ke stropu, takže i další pokračování lze očekávat v místech pravděpodobně se zvyšujících stropů. Další prolongační práce v jeskyni Jezevčí by byly rozhodně zajímavé a přinesly by více světla k problému této, tak vysoko položené jeskyně. Je pravděpodobné, že v partiích blíže vchodu budou přítomny i paleolitické nálezy.
Popis i plán jeskyně je zde publikován poprvé. První práce zde zahájili autoři v roce 1959, kdy v místě dnešního vchodu byl jen nepatrný otvor používaný jezevcem, který v jeskyni přezimoval (odtud název). V zimním období byla nad vchodem jinovatka. Následující průkopy ukázaly, že se jedná o velkou jeskyni, ve které dnes pracuje Speleologický kroužek ZK ROH KSB.
Jeskyně čís. Ř-11 Adlerova
Jeskyně Adlerova leží v levé stráni Hádeckého údolí mezí jeskyní Ochozskou a Kamenným žlíbkem asi 40 m od jeskyně Jezevčí. Nadmořská výška vchodu je 372 m, relativní výška nad údolím 51 m.
Vchod je dnes po archeologických pracích 3,5 m vysoký a 1,5 m široký. Hned ve vchodu je skalní práh 1 m vysoký, jdoucí šikmo napříč jeskyní. Prostora za vchodem se rozšiřuje. Z ní směrem 43° (sv) vede 8,5 m dlouhá chodbička zpět k okraji skal, kde vyúsťuje druhým vchodem na povrch. Chodbička je v části blíže k okraji skal 0,7 m široká a v komíncích na výrazné puklině 2,5 m vysoká. Směrem dovnitř se ve vzdálenosti 3 m od druhého vchodu snižuje a úží na 0,4 m.
Za vchodem vede hlavní chodba 13 m daleko. Zde odbočují vlevo a vpravo dvě odbočky. Odbočka vlevo vede směrem jv 9 m, zde se mírně stáčí vpravo a po 2,5 m se opět lomí vlevo do směru sv. Po dalších 2,5 m se opět zatáčí doleva. Chodba až sem je průměrně 1 m vysoká, jen s jedním menším snížením. Poslední úsek chodbičky vedoucí vlevo je jen 0,4 m vysoký a po 1,5 m se zatáčí opět vpravo. Tam již nelze proniknout. Je vidět, že za místním zúžením a snížením chodby, kde je dnem hlína, je volné pokračování.
Pravá odbočka z rozdělených chodeb byla ve svém celém průběhu otevřena průkopem 0,5-0,7 m vysokým Hádeckou skupinou Speleologického klubu v roce 1950. Průkop je veden pod šikmo vlevo (východně) ukloněnými hladkými skalními lavicemi pod úhlem 30°, k nimž zasahuje jeskynní hlína. Skutečná šíře této chodby není známa, bude však větší než u levé chodby. Průkop se pod stropními lavicemi dvakráte láme a ve vzdáleností 17 m končí. Další pokračování je sice volné, ale neprůlezné. Je v něm vidět, že hlinité dno se zvedá. Celkový směr této chodby je pro další objevy nepříznivý, protože míří šikmo do Kamenného žlíbku, stejně jako jeskyně Křížova, jež je ke Kamennému žlíbku ještě blíž.
Z hlediska geneze Kamenného žlíbku‚ jeskyně Křížovy, Adlerovy a snad i Pekárny by však bylo zajímavé zjistit, v jakém vztahu je tato jeskyně k jmenovanému žlíbku.
Jeskyně Adlerova má celkovou délku chodeb 55 m. Představuje pravděpodobně paleovýtokovou jeskyni jedné větve Hostěnického potoka. Odbočka vlevo má ráz chodby svahové jeskyně.
Jeskyně Adlerova byla osídlena člověkem starší doby kamenné (magdalenien). Přehled o starších archeologických pracích v této jeskyni uvádí Valoch (1952). Poslední archeologický výzkum zde provedl Klíma (1953).
Jeskyně dostala název podle křtinského lesmistra Adlera. Dr. Wankel nazýval tuto jeskyni (podle Skutila 1944) Pastýřskou, Trampler ji označoval č. I, Prix ji uvádí Jako Koňskou díru nebo Liščí díru, Černý jako Adlerovu. Czižek ji nazýval Margaretinou jeskyní a Skutil (1944) sám ji označuje jako jeskyni Jestřábí. Dr. Kříž, který zde první zahájil archeologické výkopy a narazil ve vzdálenosti 3 m od vchodu na magdalenienské ohniště, jeskyni označoval pouze číslem (č. 6). Plán této jeskyně nebyl dosud publikován.
Jeskyně čís. Ř-12 Křížova
Jeskyně leží 60 m od předešlé blíže ke Kamennému žlíbku. Nadmořská výška je 350 m, výška nad údolím 29 m.
Vchod je 3,5 m široký a stejně tak vysoký. Po Jeho levé straně (východní) je ještě zbytek původního zásypového kužele, který vchod před archeologickými pracemi uzavíral jen na malý otvor. Z tvaru tohoto zásypového kužele (delší svah do údolí, kratší do nitra jeskyně) usuzoval Dvořák na paleohydrografickou funkci jeskyně (jeskyně výtoková).
Chodba za vchodem je zpočátku 3,5-4 m široká a stejně vysoká jako ve vchodu. Po 6 m je v pravé stěně 2,5 m dlouhá boční chodbička. Hlavní chodba se pak ve vzdálenosti 13 m od vchodu snižuje až na výšku 1 m a šířku 1,5 m. Stěny části jeskyně před snížením jsou rozhlodány mrazovým větráním. Ve vzdálenosti 17 m od vchodu se chodba opět zvyšuje a poněkud rozšiřuje.
Chodba v příčném profilu má v těchto místech sklon 30° k jv. Výška jeskyně je zde průměrně 4 m. Ve vzdálenosti 28 m od vchodu se chodba opět zužuje na 1,5 m a snižuje na 1 m. Pravá stěna je silně korodována, takže polohy vět¬ší krasové vzdornosti vystupují jako inverzní škrapy z převislé stěny. Jeskyně se opět rozšiřuje a zvyšuje, hlinité dno klesá do vyhloubeného průkopu, kde ve vzdálenosti 37 m od vchodu jeskyně končí. Chodba je zde zanesena hlínou v celém profilu až po strop snižujícího se do nánosového syfonu.
Co se týče vzniku této jeskyně, platí o ní totéž co o nedaleké jeskyni Adlerově. Pro praktickou speleologii se zdá svou polohou a směrem hlavní chodby (do Kamenného žlíbku) bezvýznamnou.
Jeskyně nese název podle Dr. M. Kříže, moravského krasového badatele druhé poloviny minulého století. Kříž (1902) ji původně označoval č. 4, později v roce 1902 č. 5 bez pojmenování. Skutil (1944) zaznamenal dále označení Tramplerovo jako čís. III a pojmenování Dr. Rixe Pastýřská jeskyně (Hirtenhöhle).
Jeskyně je důležitá z hlediska archeologických výzkumů (Klíma 1951). Bylo zjištěno, že osídlení člověkem doby kamenné bylo podobné jako v nedaleké Pekárně.
Po válce byly v této jeskyni prováděny archeologické výkopy Archeologického ústavu ČSAV v letech 1949—1950 v oblasti vchodu do jeskyně a dále pak speleologický prolongační průkop nánosového syfonu na konci jeskyně, provedený Hádeckou skupinou Speleologického klubu v Brně. První popis této jeskyně podal Kříž (1902). Plán jeskyně nebyl dosud publikován.
Jeskyně čís. Ř-13 Cepova díra
Jeskyně se nalézá v pravé stráni Kamenitého žlíbku, jdoucího od Hostěnického propadání do Hádeckého údolí, ve vzdálenosti 180 m od křižovatky cest pod jeskyní Pekár¬nou. Vchod leží v nadmořské výšce 345 m, při relativní výšce 24 m nade dnem Hádeckého údolí, na úpatí 6,5 m vysoké skalky ve vzdálenosti 7,5 m od cesty a asi v úrovni cesty Kamenitého žlíbku.
Za vchodem 1 m vysokým a 0,75 m širokým pokračuje meandrovitě silně erodovaná chodbička směrem sv 6 m daleko, kde se snižuje k neprůleznosti. Ve vzdálenosti 3 m od vchodu je ve stropu komínek 1 m vysoký. Dno jeskyně je tvořeno ve všech částech jeskynními sedimenty. Jeskyně je jedním z pravděpodobných paleoponorů v Kamenitém žlíbku. Pro své malé rozměry je k dalšímu speleologickému výzkumu nevhodná. Jeskyně je známa pro svou polohu u cesty řadu let. Pro její malé rozměry jí nebyla věnována pozornost a proto dosud v literatuře uvedena nebyla.
Jeskyně čís. Ř-14 Hadí
Leží pod jeskyní Pekárnou v nadmořské výšce 346,7 m, tj. 26 m nad údolním dnem. Výška vchodu je 2,2 m, šířka 1,2 m. Chodba za vchodem se po 2 m zatáčí vlevo a pak opět do původního směru a končí ve vzdálenosti 7,5 m.
Jeskyně byla známá již starším badatelům. Podle Skutila (1944) je nazývána Pod Kostelíkem, podle Simona z roku 1923 Psí díra a podle Prixe z téhož roku jeskyně Užovčí. Jeskyni archeologicky vytěžil Archeologický ústav ČSAV v Brně.
Hadí jeskyně je korozního původu. Pro praktickou speleologii je bezvýznamná.
Jeskyně čís. Ř-15 Pekárna
Jeskyně pekárna leží v levé údolní stráni Hádeckého údolí 40 m vysoko nad údolním dnem při nadmořské výšce 360 m. Několik metrů od jeskyně proti proudu Hádeckého potoka ústi Kamenný žlíbek od Hostěnic. Naproti Kamenného žlíbku ústí z pravé strany do Hádeckého údolí Ochozský žlíbek od Ochoze. Pod vyústěním jmenovaných žlíbků leží křižovatka cest. Z tohoto rozcestí je nejvhodnější přístup k Pekárně. Zpočátku jdeme cestou vedoucí do Kamenného žlíbku a v místě mírného ohbí cesty odbočíme pěšinou z náspu cesty vpravo do muldy (zbytku dna Kamenného žlíbku) a protilehlým svahem přes cestu přímo po spádnici vzhůru ke skalnímu čelu 13 m vysokému, v němž se jeskyně nachází.
Portál jeskyně Pekárny patří k největším v Moravském krasu. Jeho šířka je 18 m, výška v místě klenby vchodu 6 m. Název jeskyně pochází od charakteristického profilu. V mohutné chodbě za vchodem denním světlem dobře osvětlené jsou ve stropě obří hrnce až několikametrového průměru, v západní stěně jeskyně je patrný vodní výmol. Výška chodby se směrem do masivu snižuje, ve vzdálenosti 40 m od vchodu je výška již jen 2,3 m. Dno jeskyně je od vchodu po tato místa hlinité, s menšími nerovnostmi. V místě příčného řezu B (viz plán jeskyně Pekárny) začínají skládky balvanité sutě. Zadní partie jeskyně jsou pak se suťovitým dnem stále více stoupajícím ke komínům na konci jeskyně. Konvakuační prostor jeskyně je poměrně malý, větší část jeskyně je vyplněna sedimenty. Kříž, Koudelka (1902) uvádějí, že v jeskyni hloubená sonda 10 m od vchodu zasáhla skalní dno v hloubce 11 m, sonda 31 m daleko od vchodu narazila na skalní podklad v hloubce 9 m. Uvážíme-li, že průměrná výška volného prostoru jeskyně je 2-3 m‚ je tato výška tedy jen jednou pětinou skutečné výšky Pekárny.
Jeskyně je zakončena příčnou poruchou se suťovou výplní. O stáří suťového zásypu na konci jeskyně není přesných zpráv. Příčnou poruchu se suťovým závalem na konci jeskyně rozděluje skalní pilíř. Tím vznikly dva komíny. Komín ležící napravo od pilíře je nejvyšší. Jen jedna jeho stěna (severní) je skalní, ostatní jsou tvořeny balvany a hlínou. Na povrch terénu nad jeskyní chybí z těchto míst 5 m. Podél pravé (západní) stěny je vedena uměle vytvořená 6 m dlouhá chodbička, jejíž druhá stěna a většinou i strop jsou tvořeny balvanitou sutí závalu. Jeskyně Pekárna byla v minulosti delší a zasahovala více do Hádeckého údolí, avšak partie blíže vchodu se zřítily. Tomu nasvědčují mohutné balvany ve vchodu, na něž se narazilo při archeologických výkopech i konfigurace terénu západně od vchodu.
Kříž, Koudelka (1902) se domnívali, že jeskyně Pekárna byla vytvořena vodami procházejícími komíny na konci jeskyně. Prix (1945) se domnívá, že pokračováni za dnešním balvanitým uzávěrem lze čekat do vzdáleností 200 m směrem k hornímu konci Kamenného žlíbku a tedy považuje jeskyni Pekárnu za paleořečiště Hostěnického potoka. Ing. K. Feitl podle svých virgulačních měření očekával další průběh Pekárny více směrem jz a konečné vyústění bifurkací v prostoru mezi Prostředním a Horním mlýnem (dle této domněnky by Pekárna byla ponorem vod Hádeckého potoka). Na genezi této významné jeskyně není tedy jednotného názoru. Zdá se však, že posledně citovaný názor bude méně pravděpodobný.
Ač se jedná o paleoliticky nejvýznamnější jeskyni u nás, nebyly dosud ze strany profesionálních pracovníků činěny pokusy o mechanickou otvírku uzávěru jeskyně. V případě, že zával na konci Pekárny je mladší paleolitického osídlení, lze pod závalem a v prostorách za ním očekávat pokračování kulturních horizontů. Rovněž lze očekávat krápníkovou výzdobu. Pravděpodobně však pokračování bude silně zasedimentováno.
První pokus o otvírku balvanitého uzávěru Pekárny provedl Prix (1947) po pravé straně závalu vyhloubením výše jmenované chodbičky podél západní stěny jeskyně. Druhý pokus byl učiněn Speleologickou skupinou pro výzkum Říček Speleologického klubu v Brně pod vedením autorů ražením štoly s velkým profilem podél levé (východní) stěny. Po odstranění velkých balvanů přešla štola v drobnější suť s hlínou a současně ztratila pevnou jeskynní stěnu. Za těchto okolností již nebylo možné provést amatérským způsobem výdřevu započaté štoly.
Z hlediska praktické speleologie mají autoři za to, že jeskyni lze považovat za paleořečiště Hostěnického potoka (podle teorie Prixe 1945). Nad komíny na konci Pekárny se nacházející výrazná deprese, silně ukloněná do Kamenného žlíbku, ukazuje rozsah příčné poruchy. Není vyloučeno, že v této depresi se nacházející závrtky, 7-10 m vzdálené od komínů na konci Pekárny, vznikají sesedáváním povrchu do prostor ležících již za závalem. Pak by bylo výhodné je použít pro otvírku dalšího pokračování jeskyně Pekárny. Jako základ pro tyto práce je však třeba nejdříve provést patřičná geofyzikální měření. Svými paleolitickými nálezy patří Pekárna mezi nejznámější jeskyně Moravského krasu. Všichni přední badatelé Moravského krasu věnovali této jeskyni svoji pozornost. Různí autoři ji různě nazývali. Podle Skutila (1944) ji Dr. Wankel nazýval v roce 1871 a 1882 Pekárnou. Makowsky, Rzehak (1888, 1903) ji jmenují Mokerskou jeskyní a Díravicí, Kříž ji nazýval od roku 1867 Kostelík a rovněž Koudelka. Trampler 1893 nazýval Pekárnu Ochozskou jeskyní (Ochozer-Höhle). Absolon v letech 1925-1930 nazýval jeskyni opět Pekárnou. Práce těchto badatelů, obzvláště rozsáhlé výkopy Absolonovy (1943 - zde rovněž publikován plán) prokázaly v této jeskyni bohatě osídlení od paleolitu s primitivním kvarzitovým aurignacienem (preaurignacien sensu ABSOLON) v nejhlubších jeskynních vrstvách přes bohatý magdalenien po neolit a eneolit i dobu bronzovou. V nejsvrchnějších vrstvách Pekárny bylo prokázáno osídlení hradištního období. Nejmladší nálezy patří novověku (napoleonská mince). V posledních letech pracuje před jeskyní a v jejím vchodu Archeologický ústav ČSAV v Brně (Klíma). Jeskyně Pekárna je pro turisty dobře přístupná a osvětlená denním světlem téměř ke konci. V místě balvanitého závalu pod komíny na konci jeskyně doporučujeme opatrnost. V zimním období, kdy jeskyně promrzá hluboko od vchodu, bývá hlinité dno jeskyně poseto ledovými palicemi až 1 m vysokými. Turistům doporučujeme též výhled ze skalního čela nad jeskyní. V těchto místech stojí za povšimnutí malé škrapové pole, které se směrem do lesa stává méně zřetelným.
Jeskyně čís. Ř-16-I V Knechtově lomu
Je to první z osmi jeskyní, nacházejících se v povodí horního průběhu Oohozakého (resp. Březinského) potoka. Poloha všech těchto osmi jeskyní je lokalizována na celkové mapě povodí Říčky. Jeskyňka V Knechtově lomu leží ve stejnojmenném opuštěném malém lomu sz od Březiny. Nadmořská výška vchodu je 442,5 m. Vchod do jeskyně je 4 m hlubokou sondou při lomové stěně. Chodba 1 m široká ústí po 5 m do větší prostory se stoupajícím dnem. Prostora je 1,6 m široká, 4 m dlouhá a 2,5 m vysoká. Ve vzdálenosti 9,5 m od vchodu jeskyně končí.
Byla objevena podle Burhardta (1960) v roce 1904. Pak byla zavalena odpadem z lomu a v roce 1949 březinskou skupinou Speleologického klubu opět otevřena. Nyní v roce 1967 je vstupní šachta zaházena rumem a jeskyně je opět nepřístupná. Popis je zde podán podle převzatého plánu, jehož autorem je R. Burkhardt (1960). Odtud rovněž převzat údaj o nadmořské výšce.
Jeskyně čís. Ř-16-II U studánek
Jeskyně se nachází v lesní trati U studánek jižně od Březiny. K jeskyni se dostaneme cestou po kraji lesa vlevo za můstkem přes potok. Vchod leží v levé lesnaté stráni mělkého údolí horní části Ochozského potoka (zde Březinský potok) asi 200 m od silnice a asi 150 m od místa, kde přechází smíšený les ve smrkový, přibližně 50 m od kraje lesa, pod 6 m vysokou skalkou. Nadmořská výška vchodu jeskyně je 443 m. Před vchodem je plošina vzniklá vyvážkou.
Jeskyně je 20 m dlouhá s rovným dnem tvořeným hlinitými sedimenty asi 1 m pod úrovní plošiny před vchodem. Za vchodem 2 m vysokým a 1,1 m širokým pokračuje 14 m dlouhá chodba směrem zjz průměrně 1‚7 m vysoká. Ve vzdálenosti 8 m od stupně ve vchodu je na dně sintrový balvan, za nímž je jeskyně uzavřena mříží. Za mříží je na stropě drobná stalaktitová výzdoba. Na konci původního směru se chodba stáčí směrem sz a vytváři prostoru 6 m délky, 3 m šířky a 2 m výšky. Po levé straně přechází stěna puklinu sklonu asi 58°. 2,5 m před koncem jeskyně je v levé stěně erodovaný otvor vedoucí do ucpaného vertikálního trativodu, který je spojen komínkem s horní částí uvedené prostory. Jeskyně sloužila jako paleoponor Ochozského (Březinského) potoka s odvodňováním dosud neznámým směrem. Pokračování by bylo snad možno najít prokopáním zmíněného vertikálního trativodu.
Jeskyni objevil v květnu 1948 Fr. Červinka, v jeskyni pracovala březinská skupina Speleologického klubu v Brně (A. Ševčík) v roce 1948-1949, která ji má také uzavřenu. Jeskyni popsal Červinka (1949) a uvádějí ji i s plánkem v roce 1960 R. Burkhardt, B. Homola, A. Ševčík.
Jeskyně čís. Ř-16-III
Jeskyně leží asi 30 m níže po proudu a asi 10 m pod jeskyní U studánek. Vchod je situován na konci průkopu pod 5 m vysokou skalkou, přibližně 20 m od cesty. Za hranatým, téměř obdélníkovým vchodem 1 m širokým a 1,75 m vysokým přechází jeskyně v puklinovitou chodbu průměru 1,5 m vysokou a jen 0,3 m širokou, ukloněnou vpravo pod úhlem 58°. Jeskyně je směru jv, 5,5 m dlouhá, ukončená vyhojenou puklinou. Vznikla rozšířením pukliny srážkovými vodami. Z hlediska praktické speleologie je bezvýznamná. V literatuře dosud nebyla uvedena. V jeskyni pracovala březinská skupina Speleologického klubu v Brně.
Jeskyně čí.. Ř-16-IV
Od jeskyně Malý Lesík je 20 m vzdálena směrem k sil¬nici na Nové Dvory. Nachází se v téže stráni a v téže úrovni pod 5,5 m vysokou skalkou. Jeskyně je vytvořena vypadnutím vápencových hlavic. Šířka jeskyně je v místě klenby 3,5 m, výška mezi balvanitou sutí pod klenbou 0,4 m. Po levé straně, kde jsou balvany rozebrány, je výška 1,1 m. Strop tvoří mezivrstevní plocha vápenců. Lavice jsou uloženy pod sklonem 15° směrem 205°. Ve vzdálenosti 2,2 m od vchodu je ukončení jeskyně. Po levé straně však odbočuje výraznější puklina směrem 140° se šikmo dolů klesajícím dnem. Není vyloučeno, že sonda hloubená pod touto puklinou, by mohla narazit na průlezný profil. Jeskyně sama však je vytvořena jako skalní převis po stranách uzavřený. Tato jeskyně nebyla ještě v literatuře uvedena.
Jeskyně čís. Ř-16-V Malý lesík
Jeskyně se nachází v katastru obce Březina v levém svahu údolí horního úseku Ochozského potůčku při nadmořské výšce 442,5 m. Vchod je situován v sz svahu vrchu Skalka (478 m) v těsné blízkostí křižovatky silnice vedoucí z Ocboze do Březiny a odbočky na Nové Dvory. U vchodu, ležícího 4 m nad silnicí, je postavena dřevěná pracovní chata. Portál jeskyně byl přikryt suťovým osypovým kuželem. Na jeskyní upozornil malý otvor výše ve skalce, do něhož hozený kámen padal do volné větší jeskynní prostory. Vlastní vchod pak v suti výkopem otevřela pracovní skupina Speleologického klubu vedená březinským občanem Al. Ševčíkem v roce 1949.
Do jeskyně Malý lesík se dnes vstupuje vykopanou šachtou 3,5 m hlubokou. Z prostory za vchodem vedou 2 chodby hlavního patra a při levé stěně 3,5 m hluboká sonda do krátkého nižšího patra. Chodbička vedoucí k tomuto nižšímu patru ze dne sondy je 3,5 m dlouhá a ústí nad 1,5 m vysokým stupněm do chodbičky směru sz — jv. Tato chodbička vpravo po 3,5 m končí, zanesena hlínou, vlevo pak směrem 320° přechází po 3 m do komínku 3 m vysokého, přecházejícího v 1 m dlouhou horizontální odbočku s 0,5 m hlubokým prohloubením na konci. Prostory tohoto tzv. nižšího patra jsou malé, průměrně 1 m vysoké a 0,6 m široké.
Hlavní patro jeskyně se za vchodem dělí. Směrem 140° vede chodba 12 m daleko, kde končí v zúžené a snížené části se sintrovým dnem hlinitou ucpávkou. 6 m od konce odbočuje vpravo směrem jjz hlavní pokračování jeskyně, do něhož ústí po 3,5 m spojovací chodba, začínající v prostoře za vchodem. Tato chodba jjz směru je rovná, průměrně 1 m široká a 1,5 m vysoká. Stropem jsou v ní rovné sintrové plotny, přepažující profil chodby. Místy jsou tyto 20 cm silné sintry přerušeny a otevírají se prostůrky pod klenbou jeskyně se dvěma krápníkovými stalagnáty. Po 7 m odbočuje vpravo po výrazné puklině směru 323° 3,5 m dlouhá úzká odbočka. Ve vzdálenosti 10 m od rozdělení s první chodbou (bod 4 na plánu) přechází chodba do vyšší, ústřední prostory jeskyně. Tato prostora dosahuje při pravé (jv) stěně komínkem výše 7,5 m. Doleva odbočuje krátká, 2 m dlouhá chodbička, která má na svém konci nad hlinitým skopaným svahem pěkné krápníkové zákoutí. Směrem jv vedou tři puklinovité chodbičky. První z nich od leva je 5,5 m dlouhá. Druhá, 5 m dlouhá, má před koncem sintry na jeskynním dně a končí zúžením. Třetí, do níž lze vstoupit po výstupu na 3 m vysokou náplavu po pravé straně je 6,5 m dlouhá. Na konci se stoupající hlinité dno přiklání až na vzdálenost 15 cm ke stropu. Místo je neprůlezné, avšak volný profil za ním stále pokračuje až kam je vidět. Průvan zde nebyl pozorován (duben). Pro svůj směr a nejvyšší polohu nad ostatními paralelními puklinovitými chodbičkami se lze domnívat, že by toto místo bylo z celé jeskyně Malý lesík nejnadějnější pro další práce. Chodba míří zhruba rovnoběžně s nedalekým nehlubokým údolíčkem s lokální lesní silnicí k hájovně Nové Dvory. Toto kritické místo na konci chodbičky je vzdáleno 26 m od vchodu do jeskyně a končí v něm zidealizovaný podélný řez jeskyní (bod 7 na plánu).
Směrem jv vede z této části jeskyně několik odboček. První je 3 m dlouhá stále se zužující puklina, ústící do předchozí chodby 2 m od jejího začátku po pravé straně. Druhou odbočkou je komínkovitá síňka 2 m dlouhá a 1,5 m vysoká, nacházející se ve výši 5 m nade dnem ústřední prostory (viz příčný profil A-A‘). V jejím stropě je bílý krápníkový nátek s několika stalaktity. Pod touto síňkou je úzká, 1,5 m dlouhá klesající a zužující se malá chodbička, vytvořená na téže puklině. Nahoře nad náplavou pokračuje ústřední prostora ve výši 2,5 m směrem sz. Pokračování se zužuje ze 2 m na 0,4 m. Ještě před zúžením vedou směrem jv 4 odbočky. První dvě se vzájemně spojují a ústí do třetí, 1 m od jejího začátku. Tato třetí odbočka je vytvořena na puklině směru jv a ve vzdálenosti 4 m se zužuje k neprůleznosti. Těsně vedle této odbočky je další, krátká, zalitá se stěny sintrem a zatáčející se mírně vpravo.
Směrem severním pak pokračuje výše zmíněné pokračování ústřední prostory za zúžením 0,4 m širokým. Po jednom metru odbočuje doleva (sz) neprůlezně úzká klesající chodbička s hlinitým dnem, která se po 2 m rozšiřuje. Celý tento konec jeskyně končí nízkou a úzkou chodbičkou směru sz-jv. Tyto jeskynní prostory se již nacházejí v těsně blízkosti okrajových skalek 7 m vpravo od vchodu.
Celkový součet všech chodeb a odboček jeskyně Malý lesík je 101,5 m, z převážná míry prokopaných nebo uvol¬něných do průlezného profilu. Dříve zde pracující skupina Al. Ševčíka z Březiny vykonala v této jeskyni pořádný kus práce. Pro transport materiálu používali speleologové lanovky zavěšené na stropní kolejnici, která je ještě dnes v jeskyni instalována v hlavních chodbách (směr podélného řezu na plánu). Jeskyně Malý lesík představuje pravděpodobně paleoponor nedalekého potoka, jenž tudy protéká od Březiny k Ochozi. Z hlediska nadějnosti na další jeskynní pokračování se zdá být nejslibnější místo v bodě 7 na plánu, i když se zřejmě nejedná o hlavní pokračování jeskyně.
Stručný popis jeskyně Malý lesík uveřejnil Burkhardt (1960) spolu s plánem. Protože se autorům zdál popis i plán jeskyně poněkud stručný, je zde uveden podrobný popis i detailnější vlastní plán.
Jeskyně čís. Ř-16-VI Na Technice
Byla objevena odstřelem v lomu v r. 1953. Lom leží nalevo od silnice Ochoz-Březina v místě, kde Ochozský (Březinský) potok křižuje silnici. Vchod je 4 m široký a 1,2 m vysoký. Za vchodem vede chodba směrem jz, kde ve vzdálenosti 6 m odbočuje vlevo malý kanálek 1,5 m dlouhý a vpravo přechází vstupní chodba v jinou chodbu směru sv-jz. Tato druhá chodba je směrem k povrchu (zpět) puklinovitá se zapříčenou balvanitou sutí (viz plán a řez C-C‘). Zde dosahuje celkové výše 5,6 m. V těchto místech je na stěnách výzdoba bradavicovitého sintru. Směrem k povrchu pokračuje tato chodba 6 m daleko. Směrem do masivu je po 3 m chodba ukončena balvanitým uzávěrem a skalním naruše¬ním. Celková délka jeskyně je 18 m. Jeskyně je speleologicky bezvýznamná.
Jeskyni do literatury uvedli Baláč, Březa (1953), kteří publikovali její popis, mapu a 2 fotografie.
Jeskyně čís. Ř-16-VII Na rozměrkách
Jeskyně se nachází na sv okraji obce Ochoz. Vchod najdeme z cesty vedoucí kolem hřiště a drůbežárny v Ochozi směrem s. Zde před drůbežárnou odbočíme po kraji pole vpravo vzhůru do svahu a pak od okraje lesa vystoupíme přes cestu 32 m do lesa mírně vlevo. Vchod leží při nadmořské výšce 417 m pod 8 m vysokou skalkou. Severní vchod je hranatý mrazovým oddrobováním, 3,5 m široký a 1,5 m vy-soký. Za ním jde hlavní chodba směrem jv 8 m daleko, kde se stáčí téměř k j a po dalších 8 m končí úzkou ucpanou puklinou. Přední část jeskyně 3,5 m dlouhá je po menší stupeň ve dně jeskyně začouzena. Za stupněm je chodba jen asi 0,5 m vysoká se skalnatým dnem. Mírně se stáčí vlevo a po 2 m dno klesá opět malým stupněm do původní výše. Zde přichází zprava malá chodbička, ucpaná od hlavní chodby kameny, vedoucí k jižnímu vchodu. Jižní vchod se nachází 6 m jižněji od předešlého vchodu pod skalní stěnou na dně průkopu 1,7 m hlubokého. Je nižší a téměř jen 1 m široký. Chodbička za ním je od vzdálenosti 1,5 m neprůlezná. Za ohbím směrem j vytváří chodba profil uprostřed nejširší, dolů i nahoru se zužující. Na konci jeskyně odbočuje vlevo malý zužující se komínek. Jeskyně je celkem 21 m dlouhá, vytvořená pravděpodobně korosí svahových vod. V literatuře dosud uvedena nebyla.
Jeskyně čís. Ř-16-VIII
Vchod této jen přes 2 m dlouhé jeskyňky leží 3 m za jižním vchodem jeskyně Ř-16-VII „Na rozměrkách“. Vchod se nachází o 2 m výše. Je necelý 1 m vysoký a 0,6 m široký. Jeskyňka se 2 m od vchodu zužuje a přechází v neprůlezný trativod, jdoucí vpravo přibližně rovnoběžně s hlavním směrem jeskyně Na rozměrkách. Geneticky je vázána na vznik předcházející jeskyně. Z hlediska praktické speleologie Je bezvýznamná. V literatuře dosud uvedena nebyla.
Jeskyně čís. Ř-17 Horní v Ochozském žlíbku
Jeskyně leží v pravé údolní stráni Ochozského žlíbku, přibližně uprostřed mezi krajem lesa pod Ochozí a rozcestím pod Pekárnou. Vchod najdeme, jdeme-li od Ochozi do Hádeckého údolí výše položenou cestou na pravé straně Ochozského žlíbku. Zde asi ve vzdálenosti 250 m od rozdělení cest za prvním přechodem přes Ochozský potůček jde do pravé údolní stráně málo výrazný lesní průsek. Jeskyně leží blízko pod náhorní rovinou asi 50 m vpravo od zmíněného průseku.
Vchod má nadmořskou výšku 399 m a relativní výšku 59 m nade dnem Ochozského žlíbku pod jeskyní. Jeskyně je založena na dvou puklinách směru s-j a sv-jz, rozšířenými korosí a mrazem, s celkovou délkou 10 m. Za vchodem 1,5 m širokým a stejně i vysokým pokračuje chodba 4,5 m, pak je ukončena stěnou tvořenou balvany, mezi nimiž je několik menších puklin. Příčná puklina směru s-j končí vlevo oknem na povrch. Vpravo je asi 2 m průlezná ke skalnímu stupni, za nímž ve vzdálenosti 2,5 m ústí též na povrch. Z hlediska praktické speleologie jeskyně nemá většího významu. V literatuře dosud nebyla uvedena.
Jeskyně čís. Ř-18
Vchod jeskyně se nachází v levé údolní stráni Hádeckého údolí asi 100 m od jeskyně Pekárny níže po proudu v nadmořské výšce 375 m, 55 m nade dnem údolí, pod 4,5 m vysokou skalkou.
Za vchodem 1,75 m vysokým a taktéž i širokým pokračuje jeskyně přímým jižním směrem 3,5 m daleko, kde je ukončena skalní stěnou. Dno je tvořeno kromě sedimentů, skalními lavicemi. Jeskyně je celá osvětlena denním světlem. Pokračováni nemá a je speleologicky bezvýznamná. Vznikla převážně působením mrazu. V literatuře dosud uvedena nebyla.
Jeskyně čís. Ř-19
Vchod jeskyně se nachází v Hádeckém údolí přímo pod předešlou jeskyní, jen asi 5 m níže po proudu při úpatí skalky 5 m vysoké, asi 9 m nad cestou, ve velkém záhybu cesty jdoucí od rozcestí pod Pekárnou k výtoku Říčky. Nadmořská výška vchodu jeskyně je 328 m, relativní výška 11 m nade dnem údolí.
Vchod, stejně jako celá jeskyně, je velmi široký a nízký. Skalní klenba vchodu 5,5 m dlouhá zapadá uprostřed do hlinitých sedimentů, takže vytváří zdánlivě dva vchody jeskyně. Výška vchodu v levé části je 1 m, v pravé části je 0,5 m. Celou jeskyni tvoří jedna velmi nízká prostora délky 6 m, šířky až 6,5 m, klesající mírně od vchodu dozadu a k levé straně jeskyně. Strop tvoří vápencové lavice, ukloněné vlevo pod úhlem 250° dno je tmavá humusní, vpravo černohnědá hlína. Mezi průleznou levou a pravou částí se zvedá dno na 5-10 cm ke stropu.
Jeskyně vznikla podél rozpukaných vápencových lavic, viditelné pokračování nemá. V literatuře uvedena dosud není.
Jeskyně čís. Ř-2O Nad Kůlničkou
Leží v levém svahu Hádeckého údolí v témže skalním čele jako známá Kůlnička, nad kterou leží o 5 m výše. Výška vchodu jeskyně čís. 20 je 369 m n. m., relativní výška nad údolím 56 m. Celková délka jeskyně je 8,5 m. Před vchodem je průchod po archeologických pracích. Vchod je 1,9 m široký a 1,5 m vysoký s převislou skálou.
Chodba za vchodem je vodami pěkně modelovaná, vytvořena na puklině směru 145°. Po 3 m se otevírá prostora 3,5 m široká a 4 m dlouhá. Na levé východní straně přechází síňka v 50° ukloněný stoupající komínek 4 m vysoký. Komínek je ukončen zaklíněnými kameny. Vznikl rozpouštěcí činností vod, prosakujících sem z povrchu. Síňka přechází po levé straně nad skalním stupněm 1,4 m vysokým v 1,5 m dlouhou zužující se puklinu 2 m vysokou, která je na konci při stropu uzavřena sutí. Autoři se domnívají, že se jedná o jeskyni svahovou.
Jeskyně nebyla v literatuře uvedena. Z hlediska praktické speleologie je bezvýznamná.
Jeskyně čís. Ř-21 Kůlnička
Kůlnička leží v levé údolní stráni Hádeckého údolí, asi 300 m před výtbkem Říčky, 30-50 m za můstkem přes Hádecký potok. Vchod leží 51 m nade dnem údolí v nadmořské výšce 364 m. Je téměř obdélníkového tvaru 7 m vysoký a 3,5 m široký. Hned za vchodem přechází stěny jeskyně do typicky erodovaného tvaru. Vstupní chodba jde 17 m směrem jz, kde je ukončena uzavřeným komínkem. Před koncem původního směru odbočuje vlevo směrem j klesající chodba, která vytváří několik menších prostor s erodovanými stropy.
Zatímco dno ve vstupní chodbě bylo tvořeno tmavými humusníini sedimenty, v této části tvoří dno poměrně suché, žlutohnědé hlíny. Ze současného průběhu jeskyně nelze jednoznačně určit její genezi. S největší pravděpodobností nebude však částí většího jeskynního systému, ale svahovou jeskyní místního významu. Teprve prolongace levé Části jeskyně by snad objasnila více. Celková délka jeskyně činí 25 m.
Jeskyně poskytla v minulosti hojný paleontologický materiál (Maška, Kříž aj.) a je proto uváděna řadou autorů, často pod různými názvy. Koudelka ji v r. 1881 nazýval jeskyně Sempervivová a v r. 1889 Malá Díravice, čímž ji řadil hned za jeskyni Pekárnu. Kříž ji uvádí v roce 1893 a 1902 jako Kůlničku. Jako jeskyni Sempervivovou ji označoval v roce 1897 i Trampler. Prix jí dal v roce 1923 název Schlafsgrotte, Skutil v roce 1944 užívá název Kůlnička, stejně jako pozdější badatelé.
V roce 1958 se jeskyní zabývala speleologická skupina pro výzkum Říček Speleologického klubu v Brně, která za vedení jednoho z autorů znovu objevila v levé části jeskyně menší prostoru. Naposled v jeskyni pracoval v roce 1959 Archeologický ústav ČSAV v Brně (Dr. Klíma), který jeskyni ve vchodu a před vchodem prokopal. Tím také získal vchod jeskyně dnešní podobu.
Jeskyně čís. Ř-21A
Nachází se v levém svahu Hádeckého údolí 64 m vysoko. Nadmořská výška vchodu je 377 m. Vchod je 1,4 m široký a 0,8 m vysoký. Jeskyně je vyvinuta na puklině směru 175°. Ve vzdálenosti 3 m od vchodu se skalní strop přiklání na 10 cm k náplavě a jeskyně zde končí. Průměrná šířka chodbičky je 1 m, výška 0,6 m. 1,5 m od vchodu je v jeskyni větší balvan, který zatím znemožňuje proniknutí za něj a připadnou sondáž na konci. Jeskyně nebyla dosud známa, protože její poloha je poměrně skrytá. Leží asi uprostřed mezi jeskyněmi čís. Ř-20 a Ř-22.
Jeskyně čís. Ř-22 Trampů
Jeskyně s charakteristickým šikmým profilem ve vchodu, zvaná Trampů, podle stěn u vchodu zakouřených od trampských ohňů, se nachází asi 160 m níže pod Kůlničkou v levém svahu Hádeckého údolí. Relativní výška nad údolím je 74 m, nadmořská výška vchodu je 385 m.
Vchod je 2,2 m široký a 2,2 vysoký . Západní stěna vchodu a jeskyně má sklon 70°. Chodba za vchodem se zužuje až na 1,5 m ve vzdálenosti 3,5 m od vchodu. Zde končí hlinité dno s kameny. Z náplavy se zvedá 0,9 m vysoký skalní práh, nad nímž chodba pokračuje. Strop zůstává v téže úrovni, takže výška se nyní snižuje na 1 m. 6 m od vchodu končí větší chodba a dál pokračuje směrem jv stoupající chodbička, zakončená po 2,5 m balvanitým závalem. Také na počátku chodbičky je ve zvednutém stropě balvanitá zátka. Celkové délka jeskyně je 8,5 m.
Jedná se o svahovou jeskyni zvětšovanou mrazovým větráním. Speleologicky je bezvýznamná. V literatuře dosud nebyla uvedena.
Jeskyně čís. Ř-23
Jeskyně se nachází v levém svahu Hádeckého údolí, 10 m za jeskyní Ř-22 Trampů, při nadmořské výšce 386 m, 75 m nade dnem údolí.
Vchod je puklinovitý, 0,5 m široký a 1,25 m vysoký. Je situovén v místě sbíhání dvou skalních stěn přímo pod jeskyní Ř-24 Slezákovou dírou. Hned za vchodem je stupeň 2,5 m hluboký, za nímž pokračuje jeskyně vpravo. Zpět ke vchodu je stupeň tvořen zaklíněnými balvany, mezi nimiž jsou místy dutiny směrem ven. Za vchodem se chodba vlivem nízké prostory nad šikmo ukloněnou skalní lavicí rozšiřuje na 2 m. Vlevo na stropě se vyskytuje krápníková výzdoba bradavicovitého sintru. Po 2,5 m délky se chodba zužuje a snižuje na profil sotva průlezný (viz profil B-B‘ proražený v krápníkové hmotě). Ve vzdálenosti 5,5 m od stupně se chodba stáčí doprava a opět rozšiřuje. Strop jeskyně i dno od stupně mírně stoupá. 1,5 m od ohybu chodby odbočuje vlevo nízká, zpočátku jen 15-20 cm vysoká neprůlezná chodba, v níž je vidět na vzdálenost 3 m volné pokračování. Původní chodba po dalším metru délky stoupá a zahýbá za skalním blokem v náplavě vzhůru vpravo do komínku. Jeskyně je 11 m dlouhá. Dno tvoří tmavé, velmi hlinité sedimenty. Jedná se o jeskyni pravděpodobně svahovou. V literatuře dosud neuvedena.
Jeskyně čís. Ř-24 Slezákova díra
Nachází se v levé stráni Hádeckého údolí nad jeskyní čís. Ř-23 pod 8 m vysokým skalním čelem pod okrajem náhorní roviny. Vlevo nahoře od jeskyně na okraji náhorní roviny roste jako orientační strom borovice. Nadmořská výška vchodu je 394 m, relativní výška nad údolím 83 m. Celková délka jeskyně je 21 m.
Vchod je 1,5 m široký a 1,1 m vysoký. Leží pod převislou skálou, převis sám sahá do poloviny odklizeného plató před jeskyní, které bylo vytvořeno při otevírání této jeskyně. Chodbička za vchodem je 1 m široká a vede směrem 180°. Ve vzdálenosti 1,5 m od vchodu je dno jeskyně skalní, jinak je všude hlinité. 4 m od vchodu odbočuje kolmo vpravo chodbička, která mírně stoupajíc, vede do dalšího pokračování jeskyně. Po 3,5 m se mírně stáčí vlevo, takže vede směrem jz (205°). Po dalších 4 m se rozšiřuje z dosavadních 0,8-0,9 m na 1,5 m.
Ve vzdálenosti 11,5 m od vchodu vyúsťuje chodbička do větší prostory, jejíž délka je 8,7 m, šířka 3,1 m a výška 5,4 m. Prostora je tvořena na puklině směru 97°‚ takže je na poslední úsek chodbičky kolmá. Puklina je ukloněna 85° směrem k sv. Tato síňka na konci jeskyně má hlinité dno, v němž před ukončením síně byla hloubena 0,7 m hluboká sonda. Je překvapující pro praktického speleologa, jak malá chodbička svahové jeskyně přechází ve větší jeskynní prostoru. Zdá se však, že celá zadní prostora Slezákovy díry bude jen slepou krasovou kavernou, vzniklou v důsledku blízkosti povrchu vsakujícími agresivními vodami na již jmenované vertikální puklině a plochách vodorovně uložených lavic vápenců.
Jeskyně čís. Ř-24 představuje typ jeskyně svahové. Pro objevy dalšího pokračování je to jeskyně bezvýznamná (podle Himmela). Jeskyni objevil v rámci geologického mapování k diplomové práci po manuální otvírce vchodu člen brněnského Speleologického klubu L. Slezák. K objevu došlo v roce 1955-1956. Slezák 1956 uvádí první popis jeskyně. Podle objevitele vznikl pracovní název, kterým pak byla jeskyně činnými speleology nazývána. Autoři si dovolili se tohoto pojmenování přidržet vzhledem k tomu, že název je už vžitý.
Jeskyně čís. Ř-25
Je to malá jeskyňka, vzdálená 1,5 m od předešlé. Její nadmořská výška je 394 m, relativní víška nad údolím je 83 m. Vchod 1,2 m široký a 0,5 m vysoký vede do chodbičky 2,8 m dlouhé, jejíž strop se zvedá, takže před koncem jeskyně má chodba výšku 1,5 m. Dno je hlinité, s občasnou sutí. Jedná se o korozní kavernu bez většího významu. Historie objevu je stejná jako u jeskyně předešlé.
Jeskyně čís. Ř-26
Vchod leží v nadmořské výšce 408 m pod skalní stěnou nehluboko pod náhorní planinou, přibližně uprostřed mezi jeskyněmi Ř-25 a Ř-27 Tuláckou. Relativní výška jeskyně je 98 m nade dnem Hádeckého údolí. Jeskyně je 9,5 m dlouhá. Je tvořena jednou chodbou jdoucí přibližně směrem j, dozadu mírně se zvedající. Vchod jeskyně je přes 1,5 m široký a 1 m vysoký. Dno tvoří mimo vystupující skalní masy hlinité sedimenty. Na konci je jeskyně velmi nízká a je zakončena kamenitou ucpávkou. Jeskyně vznikla korozí svahových vod a je pro další výzkum bezvýznamná. V literatuře dosud neuvedena.
Jeskyně čís. Ř-26A
Jeskyně byla otevřena vyhrabáním listí a humusní hlíny 12. března 1967 členy Speleologického kroužku ZK ROH KSB, při mapování jeskyní. Jeskyně leží mezi jeskyněmi Ř-26 a Ř-27 o 31 m níže. Od paty skalek šikmo k jeskyni vede skalní lávka, v jejímž pokračování svahem v témže směru šikmo vzhůru leží asi o 40 m dále jeskyně Ř-28. Nadmořská výška jeskyně Ř-26A je 376 m, relativní výška nad údolím obnáší 66 m.
Vchod i jeskyně mají střechovitý profil daný puklinou směru 150°. Šířka vchodu je 1,2 m, výška 0,8 m. Chodbička vede daným směrem přímo a na vzdálenost 2 m mírně klesá. 2 m od vchodu se výška jeskyně sníží na 0,3 m. Ve vzdálenosti 3,25 m od vchodu jeskyně končí místem, v němž se skalní strop zcela noří do hlinitého dna. V těchto místech visí se stropu drobné krápníčky a stěny jsou potaženy sintrem. Jedná se o svahovou jeskyni bez velkého praktického významu.
Jeskyně čís. Ř-27 Tulácká
Jeskyně leží v nadmořské výšce 407 m, 98 m nad udolím v levém svahu Hádeckého údolí, cca 50 m od jeskyně Ř-26 v téže výši. Vchod do jeskyně bývá často zavalen kamenitou skládkou a bývá ponechán jen úzký otvor. Po provedeném číslování z roku 1959 bylo číslo za krátkou dobu vyškrabáno. Vše nasvědčuje tomu, že jeskyně je užívána jako občasná skrýš již několik let. Situace vchodu např. kreslená v květnu 1966 již neodpovídá situaci vchodu v březnu 1967 (jinak uspořádané uzavření jeskyně).
Jeskyně je čistě tektonického původu. Vytvořila se vypadnutím skalních lavic. Proto představuje jeskyně prostor téměř kvádrový o hloubce 2,5-3 m směrem do masivu, šířce 3,3 m a výšce 2 m při západní stěně a 1 m při východní stěně. Dno je hlinité, od vchodu zasahuje do jeskyně kamenitá skládka, která ve vchodu sahá většinou až ke skalnímu stropu. Jeskyně nebyla dosud publikována.
Jeskyně čís. Ř-28
Jeskyní leží v levém svahu Hádeckého údolí 10 m pod předešlou jeskyní. Nadmořská výška vchodu je 397 m, výška nad údolím činí 87 m. Vchod je tektonický, zvětšený mrazovým větráním. Jeho šířka je 2,5 m, výška 0,6 m. Levá strana vchodu je tvořena vertikální puklinou směru 190°. Puklina je ve vzdálenosti 1,7 m 15 cm široká a zanesená sutí a hlínou.
Po pravé (západní) straně vchodu končí ve vzdálenosti 1,2 m pevný skalní strop a ukazuje se malá prostůrka 1x1 m velká a 0,7 m vysoká, vzniklá po vypadané balvanité suti ze široké pukliny. Puklina je ve vzdálenosti 2,2 m od vchodu v přímém směru ukončena buď pevnou skálou nebo skalním blokem. Ve stropě jsou zaklíněny balvany, také dno je balvanité. Široká kolmá puklina s kamenitou sutí vede vzhůru a je nahoře otevřená, takže balvanitá zátka ve stropě je jen 1,7 m vysoká. K tomuto hornímu pokračování jeskyně Ř-28 na puklině směru jz se lze dostat od spodního vchodu obejitím 4,6 m vysokého skalního čela po pravé straně od vchodu.
Nahoře je malý skalní příkop s kamenitým dnem. Příkop je 1,8 m dlouhý, 1 m široký a 1,5 m hluboký, situovaný kolmo na směr jz pukliny. Z příkopu pokračuje jeskyňka na rozšířené puklině 1,4 m daleko, zužující se na šířku 10 cm.
Jeskyně čís. Ř-28 je tektonického původu, bez pokračování. Horní část jeskyně souvisí geneticky se spodní, takže celková délka této jeskyně je 3,5 m. Nebyla dosud publikována.
Jeskyně čís. Ř-29 Desentérka (Nad smrkama)
Jeskyně se nachází v pravé údolní stráni Hádeckého údolí ve svahu Lysé, 52 m vysoko nad údolním dnem (nadmořská výška 360 m). Její vchod je dobře patrný z protějšího údolního svahu. K jeskyni se lze nejlépe dostat výstupem přímo vzhůru po spádnici z místa ležícího 50 m proti proudu Hádeckého potoka od Výtoku Říčky I. Před vchodem je téměř 1 m vysoký uměle navršený val. Není známo, z které doby pochází, nemá však nic společného se speleologickými pracemi.
Jeskynní vchod 1,5 m vysoký a 1,2 m široky leží pod 3 m vysokou skalkou v stepní části svahu Lysé. Chodba za vchodem mírně meandruje a stále se úží k neprůleznosti. Ve vzdálenosti 4 m od vchodu je již jen 25 cm široká a 40 cm vysoká a končí neprůlezně. Jeskynní dno je hlinité.
Z hlediska praktické speleologie se jedná o jeskyni svahovou bez vyhlídek na větší pokračování. Jeskyně bývá obývána jezevcem.
Jeskyně byla známa již delší dobu. Plán a popis nebyl dosud publikován. Skutil (1944) jí podle lokalizace dal celkem přiléhavý název Nad smrkama.
Jeskyně čís. Ř-30 Výtok Říčky I
Jeskyně vytvořená na výtoku Říčky I leží 350 m nad Horním mlýnem proti proudu Říčky při patě pravé údolní stráně pod 9 m vysokou skalkou. Zde z pod Lysé vyvěrají spojeně vody všech potoků této části krasu, které se v průběhu celou krasovou oblastí ztratily do podzemí. Nadmořská výška vývěru je 308 m. Jeskyně, která vznikla na mezivrstevních spárách a odlomením lavic (plochy vertikálních puklin jeskyni ohraničují), je 4,5 m dlouhá.
Vchod je široký 1,7 m a vysoký 1,5 m. Za vchodem je po levé straně 1 m dlouhý výklenek, jímž vyvěrá část vod. Většina vody však vytéká z jeskyně ležící vpravo od středního žebra naproti vchodu. Tato část byla do současného stavu přivedena pracemi členů Speleologické skupiny pro výzkum Říček Speleologického klubu v Brně pod vedením autorů v roce 1961, kdy odstřelováním lavic se prostora zvětšila. Prolongační snahy směřovaly v místě řezu A (viz plán) k odstřelení stropů lavic, nořících se jen několik cm pod hladinu. Voda přitékající z tohoto směru uvolnila pod lavicemi, které podtéká, prostor vysoký cca 15 cm a alespoň 4 m dlouhý (dle sondáže tyčí pod lavicemi ponořenými pod vodu). Tyto uvolněné prostory jsou vyznačeny na plánu v příčném řezu jeskyní. Šipky značí hlavní proudy vody přitékající z těchto prostor. Dno jeskyně je tvořeno převážně sutí. Skalní dno není nikde vidět.
Protože skály musely být pro nálože ručně nasekávány a přitom celkový pracovní efekt byl malý, byly další práce přerušeny. V roce 1967 je již v proudu jednání s institucí vlastnící kompresor a je pravděpodobné, že v létě 1967 dojde k ražení štoly v místě šipky (příčného řezu A na plánu jeskyně) a tvářnost jeskyně se tedy proti zde podávanému popisu podstatně změní. Ražení štoly směrem severním je snad jediný způsob, jak prakticky otevřít předpokládané vodní jeskyně pod Lysou.
Jeskyně čís. Ř-31 Nová Desentérka
Leží 85 m nad údolím, při nadmořské výšce 393,5 m ve svahu Lysé. Přístup k ní je přímo vzhůru po spádnici pravého údolního svahu od Výtoku Říčky I. Z malého plató v polovině svahu se vystoupí vzhůru po svahové suti do malého žlíbku, kde v místě ukončení žlíbku se po pravé straně nachází jeskyně (po levé straně žlíbku jsou hladké kolmé, asi 4 m vysoké skalky, před nimi na levé straně skalky leží jeskyně Ř-32).
Výška vchodu je po uvolnění 0,75 m, šířka 0,8 m. Ve vzdálenosti 1,5 m od vchodu vyčnívá z levé strany korodovaná skála a jeskynní dno se zvedá. 2 m od vchodu přechází strop po levé straně v komínek, vzniklý korosním účinkem prosakujících vod z nedalekého povrchu. Pod komínkem je jeskyně přepažena korodovanými skalkami, podél nichž po levé straně je možné nahlížet do dalšího pokračování jeskyně, alespoň 2,5 m dlouhého, stejných dimensí jako je jeskyně před zúžením. Odstranění neprůlezného místa nebude pro trhací techniku náročný úkol. Dno jeskynního pokračováni za neprůlezným zúžením je humusně hlinité, mírně stoupající. Celková délka jeskyně včetně pokračování za neprůleznou úžinou obnáší 5,5 m.
Nová Desentérka je svahovou jeskyní jen se stopami korose. Zdá se proto málo pravděpodobné, že by po uvolnění neprůlezného místa bylo možno narazit na větší jeskyně. Žádná z Desentérských jeskyní na Lysé (jeskyně čís. Ř-29, Ř-31, Ř-32) nemůže praktické speleologii poskytnout opodstatněné naděje na možnost proniknutí k vodním jeskyním pod Lysou.
Tato jeskyně byla objevena uvolněním malé klenby od humusu a listí Speleologickým kroužkem KSB na podzim roku 1966. Pro svoji genetickou podobnost s dříve známými nedalekými jeskyněmi zvanými již dávno Desentérské, byla tato jeskyně nazvána Nová Desentérka.
Jeskyně čís. Ř-32 Hynštova Desentérka
Leží asi 15 m daleko od jeskyně Ř-31 (tam viz bližší lokalizaci). Nadmořská výška vchodu je 388 m, relativní výška nad údolím je 80 m.
Vchod 1,3 m široký a 1,2 m vysoký vede k chodbičce, která se hned za vchodem zužuje na šířku jen 0,6 m. Hlinité dno přechází ve vzdáleností 4,5 m od vchodu v dno skalní, takže další průběh jeskyně představuje od sedimentů uvolněnou chodbičku. Po zvednutí dna o 0,6 m tato ve vzdálenosti 5,5 m od vchodu opět prudčeji klesá. Po 2,5 m se sníží vydutý strop jen na 30-40 cm. Dál vedoucí chodbička končí po 3 m hlinitým uzávěrem. Celková délka jeskyně je 11,5 m. Jedná se o jeskyni svahovou.
Popis ani plán jeskyně čís. Ř-32 nebyl dosud uveřejněn. Starší autoři uváděli tuto jeskyni spolu s jeskyní Ř-29 jako jeskyně Desentérské a udávali jen zmínky o jejich existenci.
Jeskyně čís. Ř-33 Naproti Výtoku
Jeskyně leží na úpatí levého údolního svahu Hádeckého údolí přímo naproti Výtoku Říčky I, při nadmořské výšce 312 m, jen 3 m nade dnem údolí.
Vchod 4 m široký a 2,5 m vysoký je situován pod 4 m vysokou skalní stěnou. Jeskyni tvoří dutina 4,5 m dlouhá, mrazem vylámaná, na puklině přibližně směru j. Před jeskyní je suťový kužel pres 1 m vysoký s mírnými svahy ven i do jeskyně. Jeskyně má vlivem suťového kužele mírně klesající průběh a je uzavřena úzkou puklinou. Dno je pokryto hlinitými sedimenty se sutí.
Pro svou bezvýznamnost nebyla jeskyně v literatuře i přes svou dobrou polohu blízko cesty uvedena.
Jeskyně čís. Ř-34 Škrapová
Jeskyně leží v levé stráni údolí Říčky téměř na náhorní planině, 200 m před dřevěným křížem stojícím na skalním ostrohu nad Prostředním mlýnem, 80 m před jeskyní čís. Ř-35.
Vchod 1,3 m vysoký a 1,5 m široký se nachází na šikmé, necelý 1 m široké lavici nad 3 m vysokou skalní stěnou, 1‚5 m pod vrchem náhorní planiny. Má nadmořskou výšku 422 m a nejvyšší relativní výšku v této části krasu, 122 m nade dnem údolí. Jeskyně je tvořena chodbou průměrně 1 m širokou a 0,5 m vysokou, jdoucí směrem 100° (vjv). Ve vzdálenosti 3 m od vchodu uhýbá chodba 1 m vlevo, odkud pokračuje původním směrem asi 4 m dále. Konec jeskyně je velmi nízký a neprůlezný. Dno tvoří tmavé hlinité sedimenty s několika skalními bloky. Jeskyně je 8 m dlouhou svahovou jeskyní s několika otevřenými puklinami ve stropě, končícími ve škrapech na povrchu.
Jeskyně byla objevena členy Speleologického kroužku ZK ROH Královopolské strojírny dne 22. 5. 1966 při systematickém průzkumu terénu. V literatuře není dosud uvedena.
Jeskyně čís. Ř-35
Leží v levé stráni údolí Řičky ve skupině jeskyň nad Prostředním mlýnem asi v polovině mezi jeskyní Ř-34 (Škrapovou) a Ř-36 (Pod křížem). Od jeskyně Pod křížem je vzdálena 120 m.
Nadmořská výška vchodu je 413 m. Relativní výška nad údolím je 113 m. Spolu s jeskyněmi Ř-34 a Ř-36 patří k nejvýše položeným jeskyním, jejichž nejnižší erozní bází byl centrální Hádecký potok a Říčka.
Vchod je 2,3 m široký, 0,5 m vysoký s pilířem uprostřed. Do jeskyně se dá plazením dostat v prohloubeném hlinitém dnu. 2 m za vchodem se jeskyně rozšíří na 1,7 m. Strop se podél východní (levé) stěny zvedá na vertikální puklině do výše 1 m, kde je kamenitá ucpávka stropu. Jeskyně je 3,5 m dlouhá, přepažena skalním výstupkem na konci, podél jehož levého okraje je ještě menší vydutí, uzavřené kamennou sutí. Jeskyně je korosního původu, tvořená prosakujícími vodami z blízkého povrchu. Nebyla dosud publikována.
Jeskyně čís. Ř-36 Pod křížem
Jeskyně se nachází ve svahu pod skalní stěnou spadající od dřevěného kříže, který stojí na skalním ostrohu nad Prostředním mlýnem na levé straně údolí.
Vchod má nadmořskou výšku 411 m, a relativní výšku 111 m nad údolím Říčky. Je situován pod 1 m vysokou skalkou mezi skalní sutí, pod skalní stěnou pod křížem. Je 1 m široký a 0,5 m vysoký. Jeskyňka je 2,5 m dlouhá, se stropem i stěnou na konci tvořenou balvany. Dno tvoří černá humusní hlína se sutí. Vlevo na konci je na dně jeskyně malý otvor, za nímž je jeskyně ukončena úzkou puklinou. Je to malá svahová jeskyně, ze speleologického hlediska bezvýznamná. V literatuře dosud nebyla uvedena.
Jeskyně čís. Ř-37 Abri
Jeskyně Ř-37 se nachází v levé stráni v údolí Říčky 80 m vysoko ve strání v skalním čelu sestupujícím svahem, 60 m sv od kříže. Nadmořská výška je 398 m. Název jeskyně je dle charakteristického abri, jež je osypovou sutí na jižním konci zasypáno. Svah pod skalami uzavírá abri až po převislou skálu, kdežto prostor pod skalním převisem, vlastní abri, je volné. Také na severním konci takto vzniklé jeskyně je skalní abri až ke stropu uzavřeno balvanitou skládkou umělého původu.
Jeskyně, tj. prostor pod abri, je 6 m dlouhá ve směru podélné osy abri a v místě vchodu 2,7 m široká, na severním konci jen 1,5 m široká. Dno je hlinité s občaonou sutí. Za kamenitou sutí ohraničeným a uzavřeným prostorem jeskyně pokračuje povrchové abri dál podél paty skal sv směrem 5 m po suťový stupeň, za nímž po několika metrech abri vyznívá.
Jeskyně čís. Ř-38
Tato jeskyně leží o několik desítek metrů dál v pokračování skalního čela v místě, kde toto tvoří zářez v pravém úhlu. V rohu zářezu leží jeskyně. Nadmořská výška vchodu v místě klenby je 370 m, relativní výška nad údolím je 62 m.
Vchod je v místě klenby 4 m široký a 4,7 m vysoký. Po levé straně ve vchodu a částečně před ním leží skalní blok, pod nímž je při levé stěně jeskyně skalním blokem přikrytá prostůrka 2,5 m dlouhá a 1,9 m široká. Skalní blok představuje část zřícené klenby.
Za vchodem se jeskynní prostota stále zužuje a dno stoupá, zatím co klenba zůstává v téže výši. V místě profilu A (viz plán), kde leží pří pravé stěně velký balvan vystupující z hlíny a při levé stěně vystupující skalní dno, je prostora 2,3 m široká a 3 m vysoká.
Ve vzdálenosti 6,5 m od vchodu uzavírá jeskyni pevná skalní stěna, podél níž jdou pukliny směru 260° a 195°. První puklina je 10 cm široká a po 0,5 m uzavřena hlínou. Puklina směru 195° dala vznik jeskyni a pokračuje dál do masivu. Horizontální pokračování pukliny je uzavřeno sutí, která směrem vertikálním nad nejzazším místem jeskyně se vysypala. Tak se zde vytvořil neprůlezný komínek, který po 2,3 m od klenby jeskyně ústí do malého puklinovitého rozšíření na povrch skal pod malým převisem.
Jeskyně je spíše původu tektonického. Korozní účinek po puklinách prosakujících vod byl při její genesi podřadný. Pro praktickou speleologii je bezvýznamná. Plán ani popis nebyl dosud publikován.
Úrovně jeskynních vchodů v Hádeckém údolí
Relativní výška jeskyní v povodí Říčky nad spádovou křivkou Hádeckého údolí je zobrazena v připojeném grafu. Jsou zde zahrnuty všechny jeskyně v povodí. Ty z nich, kterým spodní erosní základnou určoval výšku Hádecký potok, jsou znázorněny plně. Ostatní pro orientaci jsou zde zahrnuty rovněž, znázorněny jsou prázdným znakem.
Jak vyplývá z grafického vyjádření, jsou jeskyně Hádeckého údolí rozmístěny ve skupinách. Co se týče úrovni jeskynních vchodů, lze pozorovat tři horizonty. Nejnižší horizont je dán relativní výškou 0-12 m, kde je 12 jeskynních vchodů. Druhý horizont je ve výšce 50-60 m nad údolím a nachází se v něm 10 jeskyní. Třetí horizont je v relativní výšce 75-90 m a leží v něm 10 jeskyní.
Doslov
Pro další krasová bádání se v Moravském krasu jeví nutnost shrnout úplně základní poznatky a dokumentaci jednotlivých jeskyní a toto v přehledu zveřejnit. Trvá to dlouhá léta, než několik jedinců, kteří při krasovém výzkumu setrvají déle než jenom po dobu zanícenosti mládí, pozná svou krasovou oblast natolik, aby byli schopni vidět vzájemné souvislosti a svých zkušeností v praxi využít.
Autoři se ujali tohoto úkolu pro oblast povodí Říčky a uvádějí z této části Moravského krasu 50 jeskyní. Z Moravského krasu není takto zpracováno žádné jiné povodí. Existují jen podobné informace o jeskyních Křtinského údolí (Burkhardt, Zedníček 1951-1955) a o jeskyních Suchého žlebu (Ryšavý 1955-1956). Význačný Pustý žleb s výtokem Punkvy dosud čeká na své zpracování.
Do literárního přehledu tématu zařadili autoři ze starší literatury vydané do roku 1945 jen tu nejvýznačnější. Období 1945-1966 je zpracováno téměř bibliograficky (byla sem zařazena všechna autorům známá literatura z tohoto období).
Všem těm, kteří přijdou do povodí Říčky, aby poodhrnuli závoj neznáma, ať jsou to speleologové, geomorfologové, hydrologové, paleontologové, archeologové přejeme naše
Výzkumu zdar!
