Vývoj Kamenného žlíbku počíná s velkou pravděpodobností na bázi otevřeného žlebu s povrchovým tokem směrem V – Z z tehdejšího povodí neznámého rozsahu. Byl tak jedním z několika obdobných tvarů, které křižovaly hloubkovou erozí nezasažené vápencové podloží. Evidentní tektonická predispozice (z období variské fáze) a pozdější výrazné změny erozních bází těmito údolími protékajících vodotečí, se podepsaly i do historie Kamenného žlíbku.

Údolí, směřující k západu, zcela zaniklo při vytvoření členité vývěrové „delty“ dnešního Studénčného žlebu. Tento morfologický tvar (údolí) se napojoval na horní díl Kamenného žlíbku a směřoval do pásma transgredujícího miocenního moře. Bádenský stupeň byl zastižen ve skrývkové zóně západního lomu ČMC a.s. (příbojové tmelené štěrky, písky, jíly, ústřicové slapy, stopy vrtavých mlžů). V profilech jsou zastiženy i sedimenty zatmelená stará vyústění jeskyní a zcela degradované sintrové formy. Dnešní povodní plocha Hostěnického potoka je 8 km².

Následně, po regresi Bádenského moře byla cesta Studénčného žlebu opuštěna a pleistocénní vodní síť byla modifikována vývojem hlavního toku v území, tj. Říčkou. (Dnešní povodní plocha je cca 28 km²). Tento tok svojí progresivní hloubkovou erozí překonal dokonce hlavní bariéru Řícmanicko – Ochozské elevace v úseku Kaprálův mlýn – Bělkův mlýn a otevřel tak cestu do povodí Litavy.

Hostěnický potok postupně opouštěl Kamenný žlíbek a jeho vody s postupnou zpětnou erozí vyklidily kontinuální křivku k soutoku s Říčkou po povrchu. Následně, po regresi Bádenského moře (pliocén?) se vody Hostěnického potoka stěhují do podzemí. Hostěnická deprese se tak pravděpodobně stala součástí jezera, jehož vody přetékaly (za zvýšených vodních dotací v období pleistocénu) do dávno opuštěné části kamenného žlíbku a hledaly cestu k níže položeným jeskynním soustavám. Při tomto procesu byly redeponovány jemné (lakustrinní) sedimenty, se kterými se setkáváme např. ve známé části Ochozské jeskyně. Přetokovou funkci Hostěnického průtokového jezera dokládá i soubor lakustrinních sedimentů, zastižený v mapovací sondě (šurfu), situované v závrtu „U cesty“ (někdy uváděno jako Dvořákův závrt – pozn. autora) v horním dílu kamenného žlíbku. Nejmladší provenience sedimentů pleistocénu (?) byla sondou sledována až do hloubky 10 m. Sonda byla vytýčena autorem (Slezák) při geologickém mapování (J. Dvořák – L. Slezák) v r. 1958, jako součást úkolu X/6 ÚÚG Praha, pobočkou Brno. Původní záměr byl motivován speleologicky. Ukázalo se, že sedimenty pokračují dále do nezjištěné hloubky pod dnem sondy.
V celém otevřeném profilu jevily sedimenty stejný charakter a způsob sedimentace. Nepřítomnost skalních stěn a jiných sedimentů dává tušit, že v době inundací byl závrt v neznámé hloubce ucpán (nad úrovní aktivního toku) a jeho sedimenty nebyly vyplavovány Hostěnickým potokem.

Naskýtá se námi sledovaná otázka existence horního patra Nové Ochozské jeskyně (telegnosticky sledovaná úroveň v hloubkách kolem dvaceti metrů pod reliéfem dnešního terénu – nadm. výška kolem 350 m). Vzhledem k ne zcela spolehlivým mapovým podkladům, znázorňujícím průběh Ochozské jeskyně, je situování závrtu hypotetické.

Kamenný ponor

Celkem málo nápadný morfologický útvar při úpatí pravé stráně Kamenného žlíbku při východním zahloubení suchého koryta Hostěnického potoka západně od rozcestí Troják.

Plochá údolní niva Kamenného žlíbku je porušena meandrujícím zahloubeným korytem, sledovatelným od odbočení Studénčného žlebu až ke stupni pod Horním vchodem do Ochozské jeskyně. U tohoto stupně končí akumulace fluviálních sedimentů ve výplni dna. Místo je tvořeno závrtovou depresí pod pravou strání.

Kamenný ponor tvoří asi 1,5 m vysokou skalku s mohutnými škarpami v úpatí, které nesou charakteristické znaky ponoru. Přes to, že je čelní stěna ponoru uměle odlámána (zdroj pro selské vápenice), je možno zachytit oba výrazné tektonické směry, určující predispozici ponoru na jejich křížení (V – Z, SSV – JJZ). Revizní telegnostická detekce (L. Slezák, R. Cendelín, K. Pokorný) ukazuje návazný výskyt prostor v hloubkách od 11 do 17 m. Hlavní linie se táhne k SSV nad průběh Ochozské jeskyně.

Ve svahu nad Kamenným ponorem se nachází závrtová deprese v podélné ose SSV – JJZ. Deprese má eliptický tvar o rozměrech 4,2 x 5,0 m a hloubce 1,3 m. Je telegnosticky výrazně aktivní s detekcí dutiny v hloubce 14 – 15 m. Může jít o původní komín, jehož okraje byly při povrchu odlámány pro vápenickou potřebu. Svahy deprese jsou přesvahovány sprašovými hlínami z okolí.

Závěr:

Zkoumání výše uvedených lokalit se jeví jako přínosné v tom, že dokladuje poznatky, které nebyly dosud publikovány a už vůbec nebyly dávány do kontextu s paleohydrografií Kamenného žlíbku a jeho vazeb na Ochozskou jeskyni. Dostatečně je známa existence Labyrintu jako komunikace mezi Kamenným žlíbkem a Ochozskou jeskyní.

Zcela neznámou a při tom se nabízející je existence dalších míst, kudy putovaly vody ustupujícího Hostěnického potoka k pirátské lokální erozní bázi v Ochozské jeskyni v jednotlivých vývojových fázích celého systému. Zatím pouze výzkumy s použitím hlubinného radaru (Kalenda – Tengler) potvrzují existenci jeskynního systému pod úrovní jeskyně Pekárny a možných přítoků Hostěnického potoka do tohoto systému (před destrukcí zadní Pekárny).

Naše nové poznatky (koncem roku 2018) s velkou pravděpodobností predikují existenci jeskynní úrovně cca 20 m nad průběhem známé části Nové Ochozské jeskyně, jakéhosi možného „Labyrintu č. 2“. Půdorysně tento systém zapadá do úseku mezi Křížovým a Nouackhovým sifonem. Není také vyloučeno, že dlouhotrvající inundace Nouackhova sifonu (i když je Nová Ochozská zcela bez vody) může souviset se skapovými dotacemi z neznámého systému (obdoba Německého sifonu pod Labyrintem) a nejen z průsaků sedimenty aktivního toku.
Je evidentní, že komunikací, kudy byly prostory Ochozské jeskyně naplňovány pleistocenními sedimenty bude daleko více, než je nám doposud známo, jsou však skryty pod sedimenty výplně starého dílu Kamenného žlíbku. Vody Hostěnického potoka po opuštění povrchového toku, směřujícího do oblasti Mokré inklinovaly k povodí Říčky a prodělaly si tak několik složitých fází k dosažení úrovně jejího podzemního toku.

Dnešní skutečný soutok s Říčkou, přestože řada koloračních experimentů přinesla mnoho poznatků, není znám. Redepozice sedimentů v podzemí, které trvale probíhají a ovlivňují tak průtoky podzemními, různě dimenzovanými cestami, nám umožňují jen pouhopouhé spekulace.

Nedostatek technických prací a malá speleologická probádanost území nás nutí vycházet ze všech dostupných, byť i někdy zpochybňovaných poznatků, do jejichž souboru patří i rozsáhlý, námi prováděný telegnostický výzkum.