Je všeobecně známo, že vápence, které spočívají na nepropustném nekrasovém podloží akumulují velké množství podzemních vod, které se chovají buďto jako obrovské podzemní nádrže bez velkých horizontálních pohybů, nebo jako zóny pohyblivých vod, ovlivňovaných bezprostředně srážkovými poměry na povrchu krasu.
V řadě případů dochází k tomu, že pohyblivé zóny krasových vod dotují velké akumulace hlubších úrovní. Vysoká kvalita vod podzemních zón velkých akumulací je tak znečišťována.
Ve vhodných geologických strukturách dokonce dochází i k vytváření napjatých hladin, které se při navrtání projevují jako vody artézské. V území, jako je Moravský kras, je výskyt kvalitních vod, využitelných pro zásobování obyvatelstva nezávadnou pitnou vodou zásadní pro přežití do budoucnosti.
Hydrogeologové jsou si toho vědomi, a proto jsou dosud využívané hydrogeologické vrty přísně chráněny a sledovány. Na území Moravského krasu se vyskytuje několik lokalit, které představují nesmírné vodní bohatství.

Rezervoár macošský

Byl vytvořen jako soustava krasových dutin a otevřených geologických poruch počátkem terciérního rozhraní (paleogén – neogén), které bylo vázáno na karpatský orogen. Krasový proces zasáhl vápence vytvořením rozsáhlých systémů jeskyní, jejichž tehdejší vodní erozní báze byla vázána na kontakty s granitem Brněnské vyvřeliny a křemitými klastiky na bázi devonských vápenců.
Tato přírodní geologická struktura byla později ještě umocněna v miocénu. Došlo tak k trvalé záplavě níže položených jeskynních úrovní. Později vytvořené „náhradní“ vodní komunikace tvoří vyšší úroveň, kterou využívají dnešní podzemní vodní toky.
Mezi oběma systémy dochází k propojování hlavně ve vývěrových lokalitách se soustavami hlubokých sifonů. Do macošského rezervoáru přispívají veškeré přítoky v povodí Punkvy. Z hlediska kvality jsou vody této velké akumulace ohrožovány hustou sítí toků, které do soustavy transportují ohromné množství mechanických a chemických komponent (eroze, hnojiva, splaškové vody a pod.).
K prozkoumání vzájemných souvislostí jednotlivých toků byla realizována celá řada koloračních experimentů a jejich výsledky byly odborně zpracovány a publikovány. Využitelnost vod pro zásobování obyvatel pitnou vodou je značně omezena na zóny dotací puklinovými vodami při kontaktu vápenců s nekrasovými horninami (Štajgrovka).

Rezervoár březinsko – babický

Původní jeskynní soustavy, vytvořené rovněž na rozhraní paleogénu a neogénu byly inundovány povrchovými toky z oblasti hornin spodního karbonu (kulmu). Tvoří rozsáhlou jeskynní soustavu mezi Křtinami, Březinou a Babicemi, jejíž pokračování s velkou pravděpodobností můžeme hledat až k Mokré.
Geologická struktura Řícmanicko – Ochozské elevace, budované Brněnskou vyvřelinou a křemitými bazálními klastiky, která se vyklenula jako příčná hráz s osou SZ – JV, zřejmě ovlivnila celou hydrografickou situaci této oblasti. Miocénní záplava a její sedimenty pak přispěly k vytvoření rozvodí (i podzemního) mezi Svitavou a Litavou. Příklonu Křtinského potoka k erozní bázi Svitavy u Adamova (Křtinské údolí) můžeme přisoudit výrazný dotační úbytek vod do celé soustavy.
Dnešní vody složitě překonávají zasedimentované cesty do podzemí (neogenní sedimenty v redepozicích) a patrně využívají i zčásti uvolněných starých komunikací. Odklonem Jedovnického potoka do Rudického propadání ztratil vodnost Křtinský potok. Ohromná podzemní akumulace se tak stala velmi konzervativní. Poměrně málo výrazné dotace (Křtinský potok, Březinský potok a kontaktní přítoky z nekrasového území) nejsou schopny výrazně hladinu rezervoáru rozkolísat. Vody tak přepadají nevýraznými „přepady“, případně unikají do sousedního povodí (podzemní soustavy, inklinující k erozní bázi Svitavy). Malá část vod je dokonce pirátsky odváděna potokem Časnýřem do Bílovic (přes štěrkopískové výplně Kanického údolí). Hřbet Řícmanicko – Ochozské elevace a miocénní akumulace jílů patrně zabraňují výraznějším přelivům do deprese u Ochoze. Spojení těchto vod s vodami vázanými na Říčku nebylo dosud nijak prokázáno.

Rezervoár mokerský

Vyskytuje se v jižním výběžku vápencového území Moravského krasu. Jeho základem je opět soustava předneogenních jeskynních systémů, které jsou trvale zaplněny vodami, pokud jim to umožňují miocénní sedimenty, které nebyly z reliéfu vyklizeny.
Celý systém je dotován hlavně Říčkou a Hostěnickým potokem, nelze však vyloučit i řadu menších podpovrchových zdrojů z nekrasového okolí či neogenních štěrků a písků.

Přetokové kapacity se projevují jako krasové prameny v Mokré, dále ve zvodnění výplně celého údolí jižně od Mokré (i Horákov) a vývěrech Říčky u Kaprálova mlýna. Vody zasahují do hlubších struktur ve vápencích a chovají se jako vody artézské (vrt u Bělkova mlýna).

(Kliknutím otevřete samotnou mapu) Autor: Ladislav Slezák, 2010