Jak správně pohlížet na proutkařství?

Vždy se snažím různé záležitosti i teorie posuzovat objektivně a nezávisle, a hlavně předem nic nezavrhovat, nehledě na to, jestli již má dnešní oficiální věda na dané téma vysvětlení, nebo jej ještě nenašla. Jestliže pro něco zatím není rozumné vysvětlení, naštěstí mi to nebrání, věc nadále zkoumat, věnovat se jí, zachovat si otevřený přístup a mysl, aniž bych to předem zavrhnul jako nevysvětlené a tedy nemožné a nereálné.

Proutkařství a práce s virgulí a dalšími nástroji zatím rozhodně patří do této kategorie, se kterou si věda ještě stále neví rady a nedokáže tolikrát prokázané fenomény na základě dosavadního poznání vysvětlit. Tím je však nelze vyloučit, ani je nelze shrnout do nějakých procent pravděpodobností či náhody, jak se o to snažil pan Faltýsek, autor onoho negativního článku v časopise Speleo, i na veřejné přednášce ve Vilémovicích (podzim 2018).

Proutkařství souvisí s vnitřní citlivostí a snad i dalšími vlastnostmi dotyčného a ti se svým nadáním většinou nepotřebují chlubit a s pokorou toho využívají tam kde to je potřeba. Jestliže ale vyjde tak negativní a nepravdivý článek, který vlastně tak starý fenomén a obor (proutkařství, telestetická diagnostika) má tendenci naprosto deklasovat a potírat, nezbývá, než jít s kůží na trh a uvést věci na pravou míru – nejlépe osobními mnohaletými zkušenostmi. A k tomu snad tímto vyzývám i další zkušené a dobře fungující senzibily!

Mé osobní zkušenosti

Jelikož využívám virguli (především pružinu, ale i L-dráty a jiné typy) prakticky od roku 2002 k detekci nejenom pramenů, ale i podzemních dutin, chodeb, štol a jeskyní, a samozřejmě všech geopatogenních zón, ale i pegmatitových a jiných žil, musím naprosto jednoznačně nesouhlasit s výše uvedeným článkem, který mohl napsat pochopitelně jedině ten, kdo nemá s proutkařstvím osobní dlouholetou zkušenost.

Někdy před 20 lety jsem se dozvěděl o senzibilovi panu Hradilovi, že zmapoval mnoho podzemních chodeb na Moravě. Velice mne to zajímalo, protože k podzemí, chodbám, štolám a jeskyním jsem měl vztah již odmala. Začal jsem zjišťovat všechny podrobnosti, jaké nástroje používat a jak se to naučit. Pan Hradil byl již pár let po smrti, zajímavou cestou se ale ke mně donesly kopie jeho zápisků – odkud kam vedou pod vesnicemi chodby. A to mne ještě více nadchlo a chtěl jsem se ty chodby také naučit detekovat.

Podařilo se mi tehdy seznámit s Ing. Mirko Kadeřávkem (je již také po smrti), který celý život hledal lidem úspěšně prameny, když potřebovali studnu. A také jeskyňářům někdy pomáhal detekovat další dutiny, když chtěli vědět, zda má smysl dále pokračovat v čištění zanesených dutin určitým směrem. Byl znám brněnské historičce Mileně Flodrové a dalším pracovníkům Muzea města Brna, neboť jim také pomáhal dohledat archeologické záležitosti. Na základě rozměrů jeho pružiny jsem si nechal vyrobit stejnou a začal trénovat a zkoušet – nejdříve na Špilberku, nad původní cihlovou podzemní chodbou (dnes je vyčištěna a nasvícena, vedouc jižně z původního objektu Severní hlídky č.4). Trvalo mi to na vícekrát, než jsem začal mít nad chodbou, v níž jsem fyzicky byl několikrát, solidní reakce pružiny, která se přímo nad chodbou ohýbala. Začal jsem zkoušet reakce na vodu. Nad studnami a kanály jsem se ladil tak, aby mi pružina začala reagovat i na vodu. Potom jsem poprosil dlouhodobého kamaráda Aleše Svobodu, sklepmistra a zachránce brněnského podzemí, zda by mne vyzkoušel někde ve městě nad sklepy, které ještě neznám a kde jsem nebyl. Ten byl překvapen, že jsem schopen jít na ploše náměstí přesně po cihlových zdech a půdorysu sklepa, který byl již dočasně zasypán, protože nemá takovou historickou hodnotu, ani okamžité využití. „Jak to můžeš cejtit, když tam už není dutej sklep a je to zasypaný?!“ – „Nevím, ale hlavně, že to funguje…“

Později, snad kolem roku 2003, jsem Alešovi pomáhal detekovat staré studny a sklepy pod centrem a on si liboval, že je to se mnou zajímavé, protože reakce „sedí“ tak na 80 %, zatím co úspěšnost využívání tehdejších georadarů nedosahovala ani 10 % - z té směsi odrazů signálů o cokoli v podloží nebylo možné cokoli rozumnějšího vyčíst a když tam Aleš pak poslal dělníky, jejich vykopaná sonda stejně žádný sklep z 90 % neobjevila. Proto tehdy brněnský magistrát upustil od drahého pronájmu georadarů, protože to nemělo vůbec efekt a Aleš se tehdy vrátil ke starým archivním plánům a mapám, podle kterých pak nálezy sklepů „seděly“ alespoň na 50 % (dílem nepřesností a dnes posunutých uličních čar).

Detekovat duté prostory jsem si pak vyzkoušel např. na pozvání jeskyňářů skupiny ZO 6-08 Dagmar do stejnojmenné jeskyně. Nejprve si však vyzkoušeli oni mne. Zavedli mne, neznalého prostor jeskyně, tvořících větší labyrint, na určité místo. Tam jsem měl zkusit zjistit pomocí své pružiny, jestli se za skálou nachází nějaká dutá prostora. Znamenalo to, detekovat něco, co je před vámi kolmo rovně, zatímco většinou se vše zjišťuje směrem dolů. Způsob dotazování je ale stejný, a tak jsem vzápětí měl reakci pružiny při odpočítávání již mezi jedním a dvěma metry, ve smyslu konce skály a začátku dutiny. Řekl jsem jim to - že necelé dva metry za touto skálou detekuji volný prostor, oni se na sebe překvapeně podívali, a pochválili, že mám pravdu; že mne chtěli nejprve vyzkoušet. A hned mě zavedli jednoduše za roh, kudy jsme předtím nešli a ukázali, že to je ta prostora. Měl jsem z toho radost, jak je to snadné určit.


Virgulí detekuji prostory v jeskyni Dagmar v MK | foto-archiv: Kamil Pokorný

Zanedlouho jsme tehdy s naší partou jeli za Brno, navštívit zříceninu, na které jsme dosud ještě nebyli. Byla zaznačena v jedné staré mapě a tak jsme naplánovali cestu i k tomuto objektu, poblíž Prostějova. Přijeli jsme k lesu a vidíme starou ceduli „Vojenský prostor.“ Evidentně však nebyl již používaný, ani oplocený. Jediné co z toho vyplývalo – že ke zřícenině nepovede v místě bývalého vojenského prostoru asi žádné turistické značení. Rozhlížíme se a vidíme jenom ty vysoké stromy, hustý les. Kluci to začali vidět jako bez šance, najít drobné zbytky zříceniny v tak rozsáhlém širokém lese. Napadlo mne, že se pokusím naladit na tu zříceninu a detekovat, kterým směrem se nachází. Pomalu jsem se otáčel jako radar, naladěn na jméno hledané zříceniny, až jedním směrem se pružina ohnula jako potvrzení toho směru. Celí zvědaví jsme tedy vyšli určeným směrem skrze les. Zanedlouho jsme však museli obejít větší houštinu, pak zase propadlinu a další překážky v přímém určeném směru ke zřícenině, a tak jsem se raději asi čtyřikrát znova přeptával pružiny na správný směr naší chůze. Za necelou půl hodinu celkové chůze jsem si víceméně náhodou povšiml na jednom kmeni, který jsme míjeli, že tam je stará cedulka. Byla sotva čitelná a hodně rezavá, přesto bylo jasné, že jsme již na místě! Na ceduli byly zbytky názvu hledané zříceniny. No jo, ale kde je? Vždyť tu jsou jenom samé kopřivy a listí a terénní nerovnosti, nijak nápadnější než všude jinde. Byl to další velký úspěch mého použití virgule – přesně nás navedla hustým lesem přímočaře k dotazovanému objektu! Z něhož ale již nezbyla ani jediná kamenná zídka!

Pár měsíců na to mi zavolal Aleš, jestli bych mu pomohl určit polohu staré studny, kterou hledá. Psal se tuším rok 2004. Setkali jsme se přímo na místě – roh Divadelní a Mozartovy ulice v centru Brna. Aleš mi ukázal, kde má podle archivních map stará studna být, ale že by to ještě rád ověřil i mým měřením, protože spolehlivost těch starých map a šance skutečně odkrýt označený sklep nebo studnu, bývá tak poloviční. Je to dáno tím, že mnohé uliční čáry se za poslední staletí posunuly a tam, kde stál dříve dům se sklepem a studnou, je dnes střed ulice, silnice, nebo i plocha náměstí. Vítal jsem to jako další možnost, zkusit ověřit funkčnost mé virgule, protože s detekcí výskytu vody v podloží nebo v podzemní prostoře, skryté pod povrchem, jsem již měl dobrou zkušenost. Uchopil jsem tedy pružinu do neutrální polohy a naladil se v představě studny na detekci vodního sloupce a pomalými kroky přecházel rohem jmenovaných ulic a záhy přišla silná reakce – pružina táhla dolu k vodě. Šel jsem dál a tah přestal. Otočil jsem se a šel zpět – opět silný tah dolu a po metru a půl přestal. Popošel jsem z jiné strany, abych to ověřil křížově a opět nakročil do místa studny se stejně silnou reakcí pružiny a zase z ní vyšel. O přítomnosti většího množství vody jsem tedy nepochyboval a napadlo mne, že se naladím nyní na tubus studny – kamenné zdivo, abych ověřil, že detekovaný objem vody je ona hledaná studna a nic jiného. Začal jsem tedy místo s reakcí na vodu „osahávat“ a nakročovat do něj ze všech stran a vždy na okraji „vody“ detekoval kamennou zeď. Pak jsem šel i po té zdi a vznikala tak potvrzovaná kružnice tubusu studny. Aleš to celé pozoroval a už štěrchal s připraveným sprejem, aby barevně na asfalt označil střed hledané studny, protože druhý den tam nasměruje dělníky pro zhotovení výkopu. Za dva dny mi volal, jestli jsem se nějak nespletl, protože tam místo studny objevili starší cihlovou stoku. Já byl ale přesvědčený silnými a jasnými reakcemi pružiny na detekovaný vodní sloupec, i kamenný tubus studny, že ta studna tam prostě musí být. Zároveň jsem chápal, že Aleš bude těžko obhajovat na magistrátu účel dalšího hloubení, když už se objevila ta stará stoka. Tak jsem mu navrhnul, aby alespoň zkusili dlouhým vrtákem to ještě prošťouchnout dolů. Řekl, že to zkusí a dá mi vědět. Další den mi překvapeně volal, že ta studna tam skutečně byla, ještě asi o metr níže pod novodobější stokou a jak to, že ji tak rozliším, když nad ní vedla ta stoka? Počítal jsem si další úspěšný bod. Nad logikou vedení stoky přímo nad studnou jsme se moc nepodivovali, protože v období boření obranných hradeb Brna stoupla rovina terénu v okolí o několik metrů a tak se stalo, že se na starou studnu zapomnělo a náhodně byla zrovna nad ní pak zbudována cihlová stoka.

Pružina nám také pomohla při odkrývání systému štol v Divišově čtvrti – severně za brněnskou Královopolskou strojírnou. Kolem drolící se skály, před kterou stojí řady garáží, je souvislý spad a za ty desítky let od války a zasypání vchodu do štol, již nebylo vůbec poznat, kde se vchod nachází. Zároveň jsem si uvědomoval následné hodiny těžké práce, která nás čeká, a naléhavost, abych to pro sebe a naši partu správně určil, kde budeme kopat a vynakládat tolik úsilí. V tu chvíli je hodně těžké, zachovat si potřebnou neutrálnost a rovnováhu oproti pochybám a tlaku situace, abych to určil skutečně správně. Proto byly nejprve reakce takové nejasné, ale možná virgule reagovala i na drobnou pórovitost skály a tak jsem to měřil několikrát. Začala mi vycházet významnější reakce v jednom místě, a tak jsem změnil dotazování ve smyslu: „Ukaž mi, kde máme kopat, abychom se do štoly dostali. Ukaž mi, kudy se tam dostaneme.“ A tak byla reakce pružiny již jasnější a my začali kopat. Lépe řečeno, odhrabovat spad, kamínky prorostlé kořeny keřů, mezi tím různé střepy skla a rezavých hrnců a jiných předmětů. To vše tvořilo hutnou směs, do níž nemůžete kvůli kamení vůbec zasunout rýč a nezbývá, než jakýmkoli vhodným způsobem to odhrabovat. Hrabě se však často zakousávaly do všudy přítomných kořínků a jiného odpadu, takže to šlo velice pomalu. Znovu jsem se virgule přeptával a ona opakovaně a přesněji reagovala v rozmezí jednoho metru. Tam jsme zvýšili úsilí a klesali do výkopu. Začalo být zjevné, že v levé části je obrovský balvan, kámen, se kterým nebude možné hnout a tak jsme dále kopali vedle něj, což správně odpovídalo i reakci virgule. Občas jsme hrábě druhým koncem zapichovali do kamení pod námi, a pod skálu, jestli už tam není schovaná o kousek níže klenba štoly. Najednou to povolilo a hrábě šly do kamení trochu zasouvat!

Ihned jsme zvýšili tempo v nadšení, že tam už musí být klenba! Netušili jsme, kolik ještě toho bude potřeba odebrat, ale ta naděje nám dala novou energii a za další tři hodiny už jsme mohli do otvoru posvítit a vidět, že se skutečně jedná o nějaký prostor.


Pohled navirguleným a pak odkrytým otvorem v Divišově čtvrti | foto-archiv: Kamil Pokorný

Zanedlouho jsem se byl schopen dovnitř již pod klenbou prosoukat a spatřit, že prostora se stáčí vlevo a je delší. Prosoukal jsem se dovnitř, opatrně sešel po hromadě kamení až ke dnu štoly vysoké 3 metry a svítil před sebe. Rozkoukával jsme se a začal vidět při světle tehdejší slabší baterky čelbu štoly – stěnu. To už za mnou vnikali kamarádi a já se otáčel k nim, zklamaně, že to už tady končí. Vzápětí jsem posvítil vpravo od čelby a všiml si otvoru a pokračování. Nahlédl jsem za ten roh a křikl „Pokračuje to! Dlouhá štola!“


Systém štol v Divišově čtvrti jsem objevil pomocí pružiny | foto-archiv: Kamil Pokorný

Za chvíli jsme spatřili, že je tu odbočka do další dlouhé štoly, rovnoběžné s tou hlavní. Pak jsme objevili ještě dvě propojení a boční štolu s betonovými protitlakovými přepážkami, směřující ven k terénu – možná původní pohodlnější vchod do štol, nyní však rovněž zasypán. Po válce byly oba vchody zahrnuty kamením, aby tam nelezly děti nebo nějaká individua a něco se nestalo.

Mohl jsem si připsat další velký bod. Zajímavé na tom ale bylo, že mne něco navedlo, ptát se virgule přímo na to, kudy se tam budeme moci dostat. Kdybych se logičtěji ptal na šířku vchodu do štoly, nepochybuji že by mi ji virgule ukázala, jenomže bychom zbytečně kopali v levé části, kde byl ten obrovský balvan, a bylo by to mnohem víc práce. Virgule nás ale přesně navedla, kudy se dostaneme dovnitř, a tak jsme kopali jenom tam, kde to mělo smysl, bez zbytečné práce navíc. Zní to jako pohádka, ale je to prostě tak a kluci se tomu tehdy hodně divili. Já ještě víc! Díky virguli jsme tak objevili systém štol čtvercového profilu 3x3 až 4x4 metry. Krom místních drobných spadů stropu zůstal celý zachován. Měli jsme z toho objevu doslova druhé vánoce a radost vydržela dlouho.

Od tohoto objevu již uplynula dlouhá řada let, během kterých jsem mnoha desítkám lidí na pozemcích vyhledal prameny a mají tam nyní dobrou studnu. A také jsem příležitostně detekoval různé podzemní prostory, sklepy, chodby, kolektory, staré studny a kryty, a nebo si ověřoval nad těmito objekty reakce mého nástroje.

Pána poblíž Znojma například zajímalo, jestli sousedovic sklep sahá až pod jeho zahradu. Né, že by mu nepřál větší sklep, protože sahá pod jeho pozemek, ale měl obavy, aby se na své zahradě někam v budoucnu nepropadl. Místo sklepa jsem určil a intuicí jsem vnímal, že tam ještě bude i staré víno. Pánovi jsem to řekl a oba jsme se tomu usmáli, že by to bylo zajímavé a že pak za sousedem zajde, protože ho to moc zajímá. Poprosil jsem ho, aby mi určitě dal vědět. Asi za měsíc mi pán volal, že souseda přemluvil, aby ho do sklepa pustil, že tam měl nějakého senzibila (mne) a jenom ho zajímá, jestli jsem to určil správně. A když se do boční chodby, směřující skutečně až za plot pozemku přes staré harampádí dostali, v koutě byl starý demižon s nějakým zbytkem vína! Poděkoval jsem mu. Nebyl jsem překvapený, protože po těch mnoha letech dnes již jasně vím, že mohu virguli hodně důvěřovat. Ale stejně mne každá taková další zkušenost potěší. S dalšími lety praxe se samozřejmě schopnost zlepšuje. Stále se mám co učit a zdokonalovat. Uvádím to vše zde jenom na obhajobu oboru proutkaření a jako další z nesporných důkazů fungování virgulí.

V minulých letech jsem se začal také pokoušet detekovat podzemní minerály, pegmatitové žíly a kamaráda velmi překvapilo, když jsem jej na Vysočině navedl na místo, kde mám silnou reakci na pegmatitovou žílu a on ji skutečně vykopal během dvou hodin v hloubce téměř metr a půl v uzoučké šachtici. Jelikož miluje záhnědy a další doprovodné minerály, které se právě v pegmatitových žilách vyskytují hojněji, byl hodně potěšen při úvaze, že by už nemusel kopat příště naslepo jako dosud.


Speciální studnařské / egyptské kyvadlo | foto-archiv: Kamil Pokorný

Proutkaření bude kontrolovaný obor

Zajímavou zkušeností pro mne byla i účast na kurzu pro pokročilé proutkaře, pořádaném Českou psychoenergetickou společností (ČEPES – www.cepes.cz ), založenou již dříve známým prof. Kahudou, kde jsme s lektorem detekovali známé duté klenební komory Karlova mostu a jejich dělící zdi, rozsah krypt pod vedlejším kostelem Sv. Ducha, a další jemnější nuance. Schválně jsem šel vedle lektora a bokem oka vnímal, že pohyby jeho virgule se shodovaly s pohyby virgule v mých rukou, i s pocitem jakési síly, která v detekovaných místech doslova moji pružinu tlačila nebo táhla dolů jako „potvrzení hledaného objektu“.

ČEPES, jejímž jsem členem, usiluje o registraci proutkaření na ministerstvu mezi ostatní prověřovaná povolání OSVČ, aby se tím také rozlišilo od šarlatánů, a to je správné. Někdo má ten dar od narození. Myslím si, že já takový dar neměl, alespoň o žádném nevím a trvalo mi, než se pružina vůbec pohnula, než jsem objevil způsob, jak s ní pracovat a jak se „ladit“ či dotazovat, ale stůj co stůj jsem se to chtěl naučit (zprvu jen nacházet chodby) a věřil, že to jde vytrénovat jako určitou schopnost a jemnou citlivost, byl tomu otevřený a docela rychle se mi to s trpělivou snahou podařilo, bez učitele. Proto si troufám říci, že se to 80 % lidí může naučit také, pokud tomu mají „otevřenou mysl“ a upřímně chtějí. Několik přátel jsem to již naučil.

Patřím mezi chodbaře a senzibily, kteří předem nezavrhují jakoukoli existenci delších chodeb, ale je potřeba se na vše dívat hodně objektivně a reálně v kontextu dalších skutečností, tehdejších možností, významu a smyslu investic a síly do zhotovení tak náročného díla, jakým je vyhloubení a vyztužení delších podzemních chodeb i v dnešní době. Již zesnulý kamarád a kolega jmenovec Karel Pokorný z Prahy byl celý život velikým skeptikem na téma virgule i přesto, že viděl, že mi pružina reaguje na hradní sklepy na nádvořích dosti přesně. Někdo má holt mysl zabedněnou a nevěří ani vlastním očím. Svoji skepsi v našich společných knihách, i v té ve článku jmenované z roku 2007, však nevybíravě vyjadřoval i z logických důvodů – když dnes například mnozí „senzibilové“ detekují chodby i pod řekami nebo rybníky – to je samozřejmě ze stavebního hlediska tehdejší doby nesmysl a je potřeba zachovat si nejen zdravou objektivnost a úsudek, ale hlavně používat virgule a především svoji mysl a „ladění se“ na hledaný objekt či dutinu opravdu správným a pečlivě vytrénovaným způsobem. I proto jsem rád, že ČEPES usiluje o kontrolu a ověřování proutkařů, aby byl tento obor oproštěn od podvodníků nebo obchodníků, nebo „nadšenců“, kteří neumí správně rozlišit a vyhodnotit reakce virgule.



Za přibližně 16 let mé bohaté praxe s virgulí a proutkařením, které provádím čistě a upřímně téměř každý den i pro klienty, mi nezbývá, než pravdivě vyhodnotit proutkařství jako velice spolehlivý obor či nástroj, který již napomohl a dále napomáhá lidem, i speleologii a odhalování starých nebo neznámých prostor. Jestliže někdo uvádí něco jiného, nebo se odvažuje obor proutkařství popírat, pramení to jenom z jeho neznalosti a z toho, že s tím sám nemá osobní mnohaletou zkušenost.

V článku, který musím takto kritizovat, mne mrzelo, že autor také popíral mnoho jeskynních objektů, které byly právě díky virgulím nalezeny a šmahem to vyhodnotil jako náhodu nebo geologické vyhodnocení pohledem. Přitom u detekování virgulí je spíše lepší, nic nevyhodnocovat pohledem – nevytvářet si v mysli nejisté názory, které pak rády zkreslují detekovací proces. Skoro by právě bylo nejlepší, jít terénem doslova se zavázanýma očima a jenom citlivě vnímat v rukách reakce a ničím se neovlivňovat, právě aby nebyl výsledek ničím zkreslen!

Nemrzí mne, když někdo tvrdošíjně něco popírá a drží si nadále nerozumný názor. To je jeho právo a věc a řekněme omezenost mysli a nezkušenost. Mrzí mne ale, když pak svými neobjektivními názory mate širokou veřejnost a deklasuje to, co již tolik staletí se zcela běžně využívá a funguje.

Moje resumé:

Na proutkařství se rozhodně lze velice spoléhat. Opatrnější musíme být spíše na konkrétní senzibily, jakou mají za sebou praxi a jak spolehlivě dokáží s virgulí a svojí myslí pracovat.

Více o podzemních chodbách také na mých stránkách: www.starechodby.cz
Virgule mnoho let využíváme i v Moravském krasu – viz tento web www.speleozahady.cz - archiv

P.S.
Pan Faltýsek by se asi hodně divil, jaký efektivnější způsob detekce jsem si letos v létě 2018 osvojil:
jdu terénem a držím L - dráty. Pravým drátem detekuji reakce na spodní vodu a levým drátem u toho zároveň detekuji reakce na duté prostory. Každý drát se mi tedy ohýbá nezávisle na druhém podle toho, co se pode mnou v hloubi zrovna nachází. Pak už stačí jenom zastavit a "přepnout se" a v duchu klesat, abych zachytil horní okraj (dutiny nebo vody) při počítání metrů hloubky od povrchu, a dolní okraj (podlahu). Tak se zachytí i výška té dutiny. Pak mohu samozřejmě se zase "přepnout" a počítáním stupnice zjistit při reakci, jak vydatný je přibližně průtok a směr té vody.
Díky těmto rozlišením a detekci detailů začínáme rozpoznávat s kolegy, kteří za mnou na povrchu běhají a měří délky a azimuty okrajů dutin, zatím neznámé Horní patro Ochozské jeskyně, které se dlouhé roky předpokládá jako dutiny, jimiž pokračují vody z Hostěnického propadání... Více o tom však snad již na jarním Speleofóru 2019.


Kombinovaná detekce L-dráty poblíž systému Šumbera (Hády) | foto-archiv: Kamil Pokorný

Prohlédněte si zde krátké VIDEO.